|
|
 Televize
a film
Televize se měla stát hrobařem filmu. Dávná věštba se
nenaplnila. Jedno bez druhého dnes dokonce nemůže existovat.
Jistota „dalšího života“ filmu na obrazovce je podstatná pro
filmové tvůrce i pro organizátory televizního programu.
Konkrétní obsah a podoba partnerství s filmem se přitom u
komerční a veřejnoprávní televize liší.
Prostá je filmová angažovanost televizí, jejichž jediným
smyslem je co nejefektivněji zúročit vynaložené peníze.
Kupecké počty rozhodují o koprodukčních aktivitách i o nákupu
a programové recyklaci filmových atraktivit. S kulturou či
filmovým uměním, mají cokoliv společného pouze tehdy, když se
kvalita náhodou setká s obchodním úspěchem. Podnikatelský
přístup komerčních televizí k filmu je důležitý i pro televizi
veřejné služby: Do toho, co dělají komerční televize za své,
nemá smysl investovat peníze koncesionářů.
I v praxi České televize má partnerství se světem filmu dvojí
podobu. O logických i sporných koprodukčních vstupech do
filmových projektů byla na tomto místě nedávno řeč. Stejně
důležitým úkolem veřejnoprávní televize je průběžně
zprostředkovávat divákům kontakt s tou domácí a světovou
filmovou produkcí, která nemá přístup na komerční obrazovku a
nepatří ani do běžné nabídky kin. Široké spektrum takových
filmů sahá od němé klasiky až po nejrůznější dnešní
alternativní kinematografické projekty.
Dramaturgická orientace, výběr, a v neposlední řadě
producentské zajištění menšinové filmové nabídky, je
nesrovnatelně náročnější, než nákup komerčních tutovek. Lidé
České televize zodpovědní za alternativní kinematografický
obsah plní svůj úkol s přehledem i koncepcí. Jejich
profesionalitu dokumentuje výčet desítek titulů a tvůrců
uvedených během posledních let ve filmovém či dokumentární
klubu (viz web ČT).
Připravit lahůdku a naservírovat ji jsou dvě různé dovednosti.
V té druhé Česká televize selhává. Začátkem letošího roku své
diváky opakovaně ujišťovala, že kvůli kvalitním filmům už
nebudou muset ponocovat. Své slovo dodržela jen zčásti.
Evropský film a část titulů Filmového klubu sice přesunula do
časnějšího úterního, resp. středečního času na Dvojce, vše
ostatní však zůstalo podobně nepochopitelné, jako dřív. Na
pondělní reprízy klasických filmů Woody Allena musíte vydržet
přes půlnoc, jen o málo dřív potkáte ve čtvrtek např. opusy
Larse von Triera a obdobně dlouho nesmíte usnout i kvůli
úternímu Dokumentárnímu klubu.
Proč a podle jakého klíče se v České televizi rozhoduje, který
film snese divák v hlavním čase sobotního večera na Jedničce,
a který musí naopak být uklizen do neviditelných pozdně
nočních časů Dvojky? Kdo zná odpověď, možná by věděl, proč
například nedávná česká premiéra gangsterské ságy Tenkrát
v Americe režiséra Sergia Leoneho končila v pátek po třetí
hodině ranní?
Jan Svačina,
publicista
Foto archiv |
