|
|
 Jaroslav
Vanča,
scenárista a pedagog
Trocha únorového optimismu
Jestliže jsem kdysi, ve svém básnickém mládí, pesimisticky
nazval leden zadrhlým balvanem času v řečišti nadcházejícího
roku, únor je nadějnější jen o ty dva tři dny, kterými je
kratší. Nebudu vám ale vnucovat blbou náladu, ono stačí, že ji
mám sám. Aspoň, že vím proč. Jednak přirozeně, vím totiž o
sobě, že v období s deficitem slunečního světla trpívám
depresemi, a jednak nepřirozeně, tedy vědomím samotné
nepřirozenosti, nepatřičnosti lecčehos, co se děje kolem nás a
především jaksi nad námi. Ať už tomu říkáme duch doby,
paradigma anebo pádně a lidově: politika. Kdyby to, co teď
píšu, byla nějaká literatura, nikdo by proti mému pesimismu
nemohl říci ani zbla, ale protože je to jen takové zamyšlení,
cítím jistou zodpovědnost ve vztahu k vám, milým čtenářům, a
chci tudíž vyšťárat trochu té obecně sdělné naděje. Nejprve jí
ale musím sám uvěřit, protože přece vám nebudu lhát. To by
obyčejný člověk, ausgerechnet člověk své psaní zveřejňující,
přece ani dnes neměl.
Ten můj mírný optimismus v mezích možného spočívá v tom, že se
dnes my, tedy statisticky obyčejní lidé, pomalu zbavujeme
jakéhosi skleněného příklopu, kterým nás politici spolu
s médii přiklopili, abychom tam mlčky a tiše zráli, až budeme
zcela uzrálí pro konzumaci, stravitelní pro každého, kdo si
zamane. Zdá se, že se – byť stále pod tím sklem – opět hlásíme
o slovo, nadzvedáváme ten poklop, vztekáme se, podepisujeme
petice a projevujeme nesouhlas s těmi, kteří by nás chtěli mít
ve skleníkovém prostředí, všechny stejně konzumní, tedy i
totéž konzumující. Jako bychom začali vzdorovat samotnému
duchu doby, který nás dosud mediálně masíroval. Báli jsme se
vzdorovat, protože – a to nám média také vtloukala do hlavy –
takovému vzdorujícímu by se mohlo stát, že zůstane se svým
názorem sám, a to je panečku pro globalizovaného člověka,
jakoby Ferdovi Mravencovi mravkolev ukousl tykadla a odsoudil
jej k bezvýchodnému tápání. Raději snad tápejme dál, bez
tykadel, zato na vlastní pěst.
Nebudeme se tak ocitat v roli prosťáčků, kteří požadavek
počátků naší inovované demokracie, že totiž každý sám o sobě
musí usilovat o zlepšení poměrů, brali tak vážně, že poměry se
zlepšily jen pro ty, kteří namísto poměrů mysleli jen na sebe
(už proto, že občasný občanský odpor proti všelijaké zlovůli a
bezpráví vyžadoval čas a námahu, která pak chyběla k vlastní
obživě). Kteří podlehli mediální masáži a zodpovědně chodili
k volbám, aby pak zjistili, že volili, co nechtěli. Kteří
věřili, že vzdělaní lidé ve vládnoucím postavení vyjdou vstříc
lidské soudnosti, slušnosti a všelijakým jiným nadhodnotám,
leč nikdo je nevaroval, že čím více jsou ti lidé vzdělaní
v oblasti rozumu, tím důkladněji zůstávají nevzdělanými, ba
nevzdělavatelnými v oblasti citu. Kteří se zastyděli, když je
kárali za závist vůči úspěšným (zatímco oni začínali cítit jen
unavenou lhostejnost) a umožnili tak gaunerům a zbohatlíkům
smát se jim do očí. Kteří se obávali a podvědomě tak
ustupovali výhrůžným prognózám, cítíce se nepřináležitými
obrazu, v jakém je ti nahoře chtějí mít.
Ale už je to jinak. Je únor a není pro nikoho vítězný. Bude
snad jen nadále občansko iniciativní. Skleněný poklop
rozbijem, občanského jara se dožijem, říkám si asi proto, že
se Jaroslav jmenuji. |
