|
|
 Jiří
Hájíček, spisovatel
Své poslední knížce jste dal do titulu fotbal. Abych řekl
pravdu, moc nechápu, co může tak senzitivního literáta, jako
jste vy, dneska na kopané zajímat. To samé, co Basse nebo
Poláčka ve dvacátých a třicátých letech?
Dlouho mě provázela hlavně ta venkovská kopaná, ať už na
vesnici, kde jsem bydlel, nebo pak na malém městě, ty okresní
přebory a soutěže, ze kterých už nejde nikam sestoupit – ty
mám dodnes rád. Na vsi hrál skoro každý kluk za místní
družstvo, stejně jako skoro každý dospělý chlápek byl u
dobrovolných hasičů. A navíc ty fotbalové bitvy různých
klukovských partiček, jen tak na louce, kde došlo občas i na
pěsti, protože ve fotbale je odjakživa plno emocí.
A kde jste hrál vy?
Nikdy jsem za žádný tým nehrál, i když jsem třeba s kamarády
chodil na tréninky. Podle maminky to nebyl sport pro mě, měla
o mě strach, byl jsem hubený a slabý. Dneska coby chlápek ve
středním věku chodím na budějovické Dynamo, které hraje první
ligu, ale musím se přiznat, že když sedím na tribuně, zajímá
mě kromě fotbalu na trávníku i všechno kolem: co se děje
v hledišti, co je to asi za pány, co řvou sprostě na sudího, o
čem se baví holky v řadě přede mnou, a tak se mi v tom
zamyšlení občas stane, že mi něco důležitého na hřišti unikne.
Takže tohle jsou pro mě všechno podoby fotbalu. Ale poslední
dobou jsem spíš pohodlný divák před televizní obrazovkou, je
to požitek, dívat se na zápas Ligy mistrů – je to spektákl.
Máte vztah k těm připomenutým českým klasikům? Respektive jaký
je váš vztah k dějinám, k tomu, co bylo kdysi, a nejenom v
literatuře?
Mám doma mezi ostatními knihami takovou malou fotbalovou
knihovničku, kde jsou jak Klapzubova jedenáctka, tak Muži
v offsidu zastoupeny. Dnes je to pro mě ale spíš kus dětství,
kdy jsem tyhle knížky hltal. Mám tam i Nicka Hornbyho, Johna
Kinga, Javiera Maríase a různé další autory a moderní
beletristické i nebeletristické knížky o fotbale. Jinak dějiny
mě zajímají, vzrušuje mě takový ten kontakt s nimi, který
člověk pocítí, když čte staré dopisy nebo drží v ruce nějaké
archivní materiály anebo když poslouchá vyprávění starých
lidí. Prastrýc mé manželky, který loni zemřel, mi třeba
vyprávěl zážitky z totálního nasazení v Reichu, pracoval
v Berchtesgadenu. Fascinuje mě, že sedíte na pohovce vedle
člověka, který na vlastní oči viděl vystupovat z auta Hitlera,
měl tam to své Orlí hnízdo, viděl na několik metrů Göringa,
když se zastavil u nasazených dělníků, kteří kopali jakýsi
příkop. Nikoho z rodiny už ty prastaré historky nezajímaly,
ale já jsem byl vždycky dychtivý posluchač.
Je to pro spisovatele předpoklad být dychtivým posluchačem?
Myslím, že ano. Já raději poslouchám, než sám mluvím.
Naslouchat, dívat se, číst všechno možné, pak to nechat v sobě
nějak zreagovat. Ale každý to má jinak.
Fotbalové deníky jsou novelou „na cestě“: jednak křížem krážem
severními Čechy, jednak rodinnými problémy dvojice hlavních
hrdinů. Jenže cesta skončí – a všecky rozehrané partie
zůstanou otevřené. Je to tak i v životě?
Fotbalové deníky jsou taková delší povídka, on a ona na cestě,
ten text nemá ambici být nějakým uzavřeným, ukončeným životním
příběhem s poučením na konci. Je to otevřené, rozehrané jako
lehčí road movie, popík.
Říkáte popík. Vy byste se nálepce „autor pop literatury“
nebránil?
Netrápím se nějakými nálepkami. Dovedu si představit, kdybych
se chtěl psaním živit, že bych hledal témata v tom proudu, na
kterém se většina života a dění kolem nechává unášet. A chápu,
že se lidé chtějí čtením taky odreagovat a pobavit. Ale já na
psaní existenčně závislý nejsem, takže takto kalkulovat
nemusím. Fotbalové deníky jsem takhle napsat chtěl a na další
próze, v úplně jiném stylu, můžu pracovat třeba pět let a nic
mě nenutí...
Radim Kopáč, publicista
Snímky Jarka Šnajberková
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 5. února. |
