|
|
Once aneb Jak se rodí hudba
Nízkorozpočtový film Once, který v loňském roce ohromil
Ameriku a v němž hlavní role ztvárnili irský písničkář Glen
Hansard a valašskomeziříčská zpěvačka a klavíristka Markéta
Irglová, dost možná v nejbližších dnech a týdnech promění
některou ze svých nominací na prestižní americké filmové a
hudební ceny – pokud jim v tom tedy nezabrání horečná aktivita
některých českých novinářů. I kdyby ale nakonec snímek,
respektive jeho písňovou část, sošky Grammy či Oscara
neověnčily, existuje několik dobrých důvodů, proč na
celovečerní režijní debut Johna Carneyho zajít do některého
z českých kin.
 Once
na první pohled vyhlíží jako dokonalý protipól běžné filmové
produkce. Místo atraktivních exteriérů dublinská ulice, místo
vymydlených hvězd a hvězdiček výhradně neherci, kteří se
amatérství ani nesnaží zastírat. Také tempo filmu není zrovna
strhující, například hrdinčina cesta z obchodu domů trvá
přesně tak dlouho jako píseň, kterou zrovna poslouchá
v diskmenu. A samotný příběh? Pouliční hudebník potká
mladičkou českou imigrantku, rovněž muzikantku. Natočí spolu
pár písniček a zase se rozejdou. Nic hlubokomyslného ani
rafinovaného, že? Ani obligátní happy end se nekoná.
Jiným hollywoodským klišé ale bývalý baskytarista Hansardovy
kapely The Frames až příliš ochotně přitakává. To, že se
postava Markéty Irglové živí jako prodavačka květin, lze ještě
považovat za sarkastický úšklebek, ovšem kostým, který jí byl
přisouzen, prozrazuje, že nejen pro Američany je cokoli za
někdejší železnou oponou nejpravděpodobněji Albánií
osmdesátých let minulého století.
Jenže Once je především hudebním filmem, nekrácené, třeba i
šestiminutové písně Hansarda a Irglové tvoří podstatnou část
celkové stopáže. Jejich ztvárnění působí daleko propracovaněji
nežli zbytek filmu: k působivým patří scéna, v níž písničkář
dívce vybrnkává na kytaru motiv ústřední skladby Falling
Slowly, a ta se k němu přirozeně přidá s vokály a klavírním
doprovodem. Ale ještě silnější je sekvence v nahrávacím
studiu, kde protagonisty doprovází přizvaná kapela: s písní si
nejdřív nevědí rady, ale pak se něco zlomí, mezi hudebníky to
začne jiskřit a skladba Lies, mimochodem o dost přesvědčivější
nežli na Oskara nominovaná Falling Slowly, „probudí“ i otrlého
zvukaře.
Kdybyste z filmu Once vystříhali muziku, nezbylo by z něj
mnoho. Tak to ovšem v případě hudebních filmů bývá – výjimky
jako The Commitments (také v něm si zahrál Hansard) potvrzují
pravidlo. Přesto budí Carneyho romance spíše sympatie – už
tím, že nic nepředstírá. A to dnes bohužel není tak málo, jak
by se mohlo zdát.
Milan Šefl
Foto archiv |
