|
|
 Ivan
Němec,
publicista
O panu profesorovi, co ví úplně všechno
Ve Slovníku českých spisovatelů po roce 1945 se o Přemyslu
Rutovi píše, že jeho hry „v mnohém navazují na postupy
absurdního dramatu a mají podobu složitě komponovaných
intelektuálních konstrukcí“. Poslední slova na Rutovu
rozhlasovou komediální hříčku Profesor a slepice (natočenou v
roce 2006) však tentokrát vztáhnout nelze. Je to komedie
půvabná svou jednoduchostí, průhledností a stálou aktuálností,
s níž se pošklebuje lidské ješitnosti, mýtům o neomylnosti
jedince a přeceňování lidských symbolů Moudrosti. Možná to
nebyla náhoda, že repríza toto hry, kterou jsme vyslechli na
stanici Vltava 17. ledna, zazněla v době, kdy se naši přední
politici snaží při svých poutích po vlastech českých přichýlit
k prostému lidu, jemuž kromě vlastní učenosti a pravdy
předvádějí i svou skromnost.
Přemysl Rut stvořil pro svou komedii postavu Autora, jenž je
příbuzným vypravěčů z epických dramat. Mluví často jazykem,
v němž se to hemží slovními spojeními, která značným
nadužíváním vstoupila mezi opotřebovaná klišé. Profesor
přijíždí do „rodné vsi“, kde hodlá trávit prázdniny u maminky.
Za jeho encyklopedickými znalostmi „je jen píle a trpělivost“.
Jezdí „zásadně vláčkem“, je očekáván „hrdými rodáky“ a když
dojede konečně do „rodné chalupy“, kde ho očekává maminka,
„vrzne branka a na zápraží vycupitá bělovlasá stařenka
v modrých šatech s drobnými běloučkými kvítky“. Po tomto úvodu
nemůže být nikdo na pochybách, že všeznalý Profesor, „jediný
generální poradce službukonajícího pana prezidenta“, je zcela
srostlý s rodnou hroudou a obyčejným lidem, jemuž dokáže ústně
i písemně neustále odpovídat na otázky z nejrozličnějších
oborů, neboť veškeré své znalosti má v malíčku.
Ale ouha – při sekání dřeva si malíček usekne. Bdělá slepice,
která ho spolkne, však zachází s nenadále získaným moudrem tak
nemoudře, že svou popletenou radou zaviní prezidentovu smrt,
která „logicky“ padne na vrub Profesora. Hrdinu odváží policie
a ze všech rozhlasových stanic se ozývá jen kvokavé kázání
slepice, která teď může kdákat o čemkoliv, protože to má
v malíčku. Úsměvná komedie postupně zčerná a ztrpkne.
Představa slepic, které sežraly všechnu moudrost a odevšad jen
kdákají, vzbudí v člověku málem pocit, který zažíval Čapkův
pan Povondra, když ve Vltavě poblíž Národního divadla zahlédl
hlavu mloka.
Režisérka Hana Kofránková jednotlivé role výborně obsadila.
Profesor Viktora Preisse má v hlase stařeckou dojatost i
záchvěvy infantilnosti, a umí také kantorsky poučovatelským
tónem nadšeně pronášet svá naučení. Nelehkou roli kvokamluvící
slepice obdivuhodně zvládla Bára Hrzánová. Jiří Lábus upoutal
kašpárkovskou figurkou Učitele a Libuše Havelková vytvořila
Maminku plnou opičí lásky. Přemysl Rut zaujal více svou hrou
než hereckým ztvárněním postavy Autora. Režisérka s velkým
smyslem pro nonsens a absurditu umocnila komediálně parodický
tón Rutovy hry jednak řadou ilustrativních zvuků, které přesně
kopírovaly slovní popis, jednak nápěvy zlidovělých písní,
které s prosťoučkou naivitou opět domalovávaly probíhající
situace.
Hra Přemysla Ruta Profesor a slepice patří k vtipně a chytře
napsaným podobenstvím, jejichž modelová tragikomická
paradoxnost budí nejen úsměv, ale i obavu. |
