|
|
Naturalismus, symboly a hostina vlků
Pražské Divadlo komedie bylo letos opětovně nominováno na Cenu
Alfréda Radoka v kategorii Divadlo roku. Ke stoupající
prestiži této scény výrazně přispívá její režisér Dušan David
Pařízek, jehož dramatizace Kafkova Procesu byla rovněž
nominována na Radokovu cenu a na základě výsledků ankety
Divadelních novin se stala inscenací roku 2007. Nejnovější
Pařízkovou inscenací je hra s podivným názvem Nadváha,
nedůležité: neforemnost.
Jejím autorem je předčasně zemřelý rakouský dramatik a
skandalista Werner Schwab. (Právě jeho Prezidentkami na sebe
Pařízek před jedenácti lety poprvé upozornil a nastudováním
dalších dvou autorových „fekálních dramat“ – Lidomoru a
Antiklimaxu – posílil své renomé v rámci českého i německého
divadelnictví.)
Typické pro Schwabovu divadelní poetiku je spojování
nejnižšího s nejvyšším, drsného naturalismu s barokní
sofistikovaností. Nadváha se odehrává v podřadné hospodě, kde
se okolo silvestrovské tabule seskupí jakýsi sediment nižší
střední třídy: mladý učitel Jürgen omílající
socialisticko-humanistické fráze (Roman Zach); Čuňyk (Jiří
Štrébl), který nedokáže obšťastnit svou ženou Zajdu (Daniela
Kolářová), protože je pedofil; drsňácký dělňas, rváč Kája
(Martin Finger), celou dobu deptající svou dívku Hertu
(Gabriela Míčová); a Pička – prostitutka za zenitem. Obsluhuje
je znuděná a oprsklá Hostinská (Vanda Hybnerová). Všichni se
vzájemně nenávidí a vyrážejí proti sobě, jakmile však do
hospody vstoupí a u vedlejšího stolu se usadí pár cizích lidí,
sjednotí se, pár napadnou, znásilní a zabijí.
(V představeních alternují dvě varianty páru: ona a on, nebo
on a on: Ivana Uhlířová, Jiří Černý, Stanislav Majer.)
 Režisér
vede herce k přesnému a detailnímu vystižení jak charakterů
postav, tak i proměn jejich postavení ve struktuře zabijácké
smečky. Akt znásilnění a vraždy není hrán, ale pouze
přednášen. Díky kontrastu s předchozím vyhráváním každého
detailu to působí velmi sugestivně. Do další výrazové polohy
pak režisér herce vede při následné kanibalské hostině, v níž
ohlodávají kosti svých obětí: exprese a groteska je zároveň
travestií poslední večeře. Symbolická rovina inscenace doznívá
a evangelijní asociace jsou překročeny v závěrečné části, kdy
se „snězená“ dvojice vrací v časové smyčce ke svému stolu a
baví se primitivností svých vražedníků. Jako na nějakém safari
si je natáčí na kameru – včetně Herty, která vším zdeptána si
podřízne hrdlo. Predátory jsou všichni.
Dušan Pařízek touto inscenací pokračuje, s čím začal již
v Kafkově Procesu: ve vyjevování vlčí povahy soudobé
společnosti.
Bronislav Pražan |
