|
|
 Jaroslava
Adamová, herečka
Ráda bych zavzpomínala na některé vaše role. Jako mladá dívka
jste hrála Puka ve Snu noci svatojánské, a to nejen v Divadle
na Vinohradech, ale také v rozhlasové inscenaci této hry
v režii Josefa Bezdíčka v roce 1950. To byl na tehdejší dobu
docela originální nápad, obsadit do téhle role dívku, nebo ne?
Proč originální? Puk je bytost, o které se neví, jestli je to
kluk nebo holka. Je to elf. Nic víc, nic míň. V roce 1946
obsadil režisér Salzer do role Puka paní Čermákovou. A už
tehdy se někteří kritici divili, jak to může takhle obsadit.
Copak je Puk kalhotková role? Pamatuji si jako Puka Borise
Rösnera. Byl skvostný!
Jedna z vašich významných rolí byla Klára Zachanassjanová
v Dürrenmattově Návštěvě staré dámy. Vy jste ji ale hrála
poměrně mladá!
Tuhle historku už jsem, myslím, párkrát vyprávěla. Bylo mi asi
čtyřicet, jednou mi zavolal Jan Werich a povídal: Adamová,
přijďte ke mně, něco pro vás mám. Roli. Budete překvapená.
Okamžitě jsem za ním jela, Werich mi dal text a já koukám na
titul: Návštěva staré dámy. Docela mě to zarazilo. Přiznám se,
že jsem ten text předtím neznala a připadalo mi zvláštní, že
mám hrát ve čtyřiceti starou dámu. Ale Werich říkal: Mlčte,
Adamová, přečtěte si to a pak mi dejte vědět. Přečetla jsem
text jedním dechem a hned jsem Werichovi volala: Pane Werich,
ta hra je úžasná. Já to chci hrát! Je pravda, že tuto roli
hrávají starší herečky, ale věk není rozhodující. Dotyčná
„stará dáma“ přichází s nabídkou: Dám čtyřicet miliard tomu,
kdo zabije Alfréda Illa. Jde tu o peníze. Ale zároveň také o
morálku. Je možno takovou nabídku přijmout? Jednotliví členové
obce na ni reagují různě a to je podstatné. Ta hra se mě velmi
dotýkala. A byla to jedna z nejlepších režií Mirka Horníčka.
Další vaše nezapomenutelná role byla v Cocteauově monodramatu
Lidský hlas, které se dlouhý čas hrálo v Divadle Viola. Jak
inscenace vznikala?
Nabídky doktora Justla účinkovat ve Viole jsem si velmi
vážila. Jak víte, po stěnách sálu visí fotografie herců, kteří
tam kdy hráli. Samé velké osobnosti: Štěpánek, Höger, Kohout,
Hrušínský... Hrát ve Viole byla vždycky čest! Ale byla to
dřina jako hrom. Práce s panem režisérem Henkem byla úžasná,
to se ani nedá vypovědět! Ovšem když se blížila premiéra,
začala jsem mít najednou výpadky paměti. Ono to není vůbec
jednoduché naučit se toto komplikované monodrama, v němž autor
přeskakuje z jedné situace do druhé. Přitom jsem potřebovala
umět text tak dokonale, abych se nemusela soustředit na slova.
Radila jsem se svým vynikajícím kolegou a kamarádem Václavem
Voskou, co mám dělat. A on mi odpověděl: Co bys dělala?
Zvedneš telefon, zavoláš panu Justlovi a řekneš mu, že se
premiéra musí odložit. To víte, odložit v divadle premiéru, je
vždycky velká nepříjemnost. Ale pan Justl moje důvody přijal.
Pár dní nato jsem šla po Národní třídě a před Violou jsem
potkala pana doktora Trégra s divadelním dramaturgem Janem
Procházkou. Už z zdálky na mě volali: Rukulíbám, milostivá
paní, vy jste nás ale přišla draho! My jsme chtěli jít na vaši
premiéru do Violy, jenomže ona se nekonala. Tak jsme ten večer
museli ze zoufalství strávit docela jiným způsobem a stálo nás
to fůru peněz!
Jitka Škápíková, rozhlasová dokumentaristka
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 25.
3.
Snímky Tomáš Vodňanský |
