|
|
 Ivan
Němec,
publicista
O zázraku, který se nekonal
Mirákly – hry o zázracích – mají v evropské divadelní historii
dávno své místo a již před staletími nabízely možnost spojovat
různé žánrové prvky, sahající od patetičnosti až k směšnosti a
grotesknosti. S touto žánrovou „rozkolísaností“ možná počítala
i debutující autorka Markéta Fiedlerová, která se pokusila
svým dramatem Zázrak a jeho reportér vytvořit trpkou modelovou
grotesku. Hru, kterou nastudovalo olomoucké studio Českého
rozhlasu (premiéra 25. 3. na stanici Vltava), uvedla slovy: „K
napsání mě přivedlo nutkání propojit a hrát si se dvěma
zdánlivě nesourodými světy – světem médií a světem Nového
zákona.“
Hlavní postavou příběhu Markéty Fiedlerové je reportér a
moderátor komerčního rádia Viktor. Když se mu podařilo úspěšně
odvysílat přímou reportáž o Ježíšově zázraku, jímž uzdravil
Lazara, rozhodne se uspořádat bulvárně halasnou reality-show
se spoluúčastí rozhlasového publika, při níž Ježíš předvede
další zázračné uzdravení v přímém přenosu. Když Ježíše k akci
přemluví, roztočí se kolotoč nechutných reklam, při nichž jsou
posluchači opakovaně vyzýváni, aby zasíláním esemesek
ovlivnili výběr vhodného pacienta, na němž se zázračný proces
uzdravení bude demonstrovat. Volba padne na slepého Josefa,
zatímco postižená malá Anička, jejíž matka marně prosí Josefa,
aby jí první místo v pořadí přepustil, zůstane mimo hru.
Zázrak se nepovede. Slepec Josef si vyčítá, že k nezdaru došlo
kvůli jeho sobecké neústupnosti vůči děvčátku, mezi reportérem
a tvůrcem zázraků dojde k roztržce a Ježíš se na konci hry
jaksi vytratí.
Autorka si předsevzala reagovat na příliš mnoho dobových
problémů, než aby ve čtyřiceti minutách dokázala některý
z nich dotáhnout do konce. Snad nejlépe se jí podařilo
postihnout onen zpola směšný, zpola odporný mumraj, k němuž
dochází při vyhlašování nejrůznějších diváckých soutěží, kdy
se vydírající kecání moderátora mísí s přihlouplými reklamními
popěvky a přemoudřelým koktáním účastníků pouličních anket.
Měla-li však hra dospět také k řešení otázek lidského svědomí
nebo problému zodpovědnosti za deformaci myšlení, kterého se
člověk svou prací může dopouštět na jiných, pak se to autorce
příliš nepovedlo. Pokaždé když chtěla na tuto myšlenkovou
linii dramatu poukázat, vyjadřovala to především nadbytkem
„velkých“ slov, retardujícími úvahami, které zpomalovaly
dějový tok, nápadně moralizujícími dialogy nebo popisnou
didaktičností.
Režisér Michal Bureš se snažil hru udržet ve svižném tempu a
po nepříliš přehledné expozici odděloval pak již jednotlivé
obrazy zřetelně a oživoval je hudbou Richarda Mlynáře. Řadou
zvukových prostředků dobře dotvářel především atmosféru
přímých reportážních vstupů, v nichž svým výkonem vévodil
Dušan Urban. V jeho Reportérovi se zrcadlily mnohé typické
rysy moderátorů komerčních rádií, nasládle se vemlouvajících
prázdných tlučhubů. Svým hereckým projevem upoutal rovněž
Josef Bartoň v roli slepce Josefa i Filip Čapek hrající
Ježíše.
Prvotina Markéty Fiedlerové Zázrak a jeho reportér sice leccos
naznačila o autorčiných uměleckých ambicích a schopnostech,
ale její „nedopovězenost“ ve mně vzbuzuje opakující se otázku:
zda totiž pro některé dramatiky není v poslední době
důležitější způsob, jak příběh formálně ozvláštnit, než
vytvoření silné výpovědi, která má svůj vývoj i vyústění. |
