|
|
Helena Štáchová,
loutkoherečka
Jak
si vysvětlujete, že stále máte tolik diváků? Protagonisté
divadla se nemění, a přesto nevycházejí z módy…
Omyl, vůbec nejsou stejní, nejsou to žádné konzervy. A jejich
trvalá obliba podle mne plyne právě z toho, že se proměňují –
nenápadně, postupně, časem. Jsou jiní s každým novým autorem i
interpretem. Naše figurky prodělaly velký vývoj, mají jiný
slovník a herecký projev, jiná témata a zápletky příběhů.
Hurvínek s Máničkou si na začátku přece onikali! A na jejich
scénky by se dnešní děti už sotva dívaly.
Je stále zájem i o představení pro dospělé?
 Miloš
Kirschner měl nejslavnější éru „dospělých“ představení
v dobách, kdy se říkalo, že u nás se hraje o „zlatou mříž“.
Bylo natřískáno, lidé k nám chodili na politické vtipy, které
neměly v tehdejší divadelní nabídce obdoby. U nás totiž tiše
panovala svoboda. Dnes bychom s vtipkováním nevystačili,
musíme vybírat jiná témata. Pokud naše divadlo pořád zajímá i
dospělé diváky, pak je to myslím i proto, že pro ně mají
loutky kouzlo návratu do dětství a špetku sentimentu. Navíc
Hurvínek se Spejblem si mohou na jevišti dovolit víc než živý
herec, mohou být otevřenější, leccos se od nich snese. Dospělí
jdou s dětmi s chutí i na dětské hry, rádi si připomenou, jak
kdysi sami chodili na Hurvínka. Prostě – funguje generační
předávání štafetového kolíku. A je tu ještě jedna věc:
loutkové divadlo jako takové podle mne stále přetrvává jako
určitá exkluzivita, divák se tu setkává s poctivou rukodělnou
prací, za každým představením je cítit um a bravura člověka.
Nejen herecká, ale i vodičská.
Dnešní děti jsou zvyklé na dynamickou, akční podívanou. Jak na
to reagujete?
V jistém smyslu jim musíme vyjít vstříc. Počítáme s tím, že
vnímání dnešních dětí je takzvaně klipové, jsou zvyklé na
rychlou akci, časté změny. Pokud něco trvá déle, už přepínají.
Respektujeme, že jsou z obrazovky a počítačových her nastaveny
na jinou rychlost, už jim nemůžeme hrát epické příběhy
z minulých let, nudilo by je to. Jsme tedy také akční – měníme
světla, střídáme inscenační prostředí, překvapujeme rychlými
změnami situace. Ale všechno má své hranice, které nehodlám
překročit. V našem divadle bude humor vždycky laskavý, nikdy
tu nenajdete brutalitu, nikdy nepoteče krev. Před časem jsme
zaznamenali zajímavý úkaz – když po revoluci začaly přicházet
do kin akční animované filmy, děti i rodiče začali opouštět
kulturní akce domácí provenience, šli za novými zážitky. Ale
brzy se vrátili. Jejich „hvězdou“ je opět Krteček, Pat a Mat i
Hurvínek. Ty postavičky považují za své, jsou jim
srozumitelné, podobají se jim.
Jaké by podle vás mělo být současné divadlo pro děti?
Možná to bude znít trochu mentorsky, ale myslím, že by mělo
mít poslání, rozvíjet představivost, city, smysl pro poezii,
učit správnému vyjadřování a komunikaci. Mělo by zkrátka
kultivovat a dávat dětem to, co jim nedává dnešní svět,
počítače ani filmy. Nesmí být ovšem didaktické, to by děti
nebraly.
Máte za sebou těžká léta: divadlo se muselo stěhovat, zemřel
váš manžel Miloš Kirschner, prožila jste soud o autorská práva
i těžkou nemoc. Co bylo nejtěžší?
A to jste ještě nevyjmenovala všechno... V dané chvíli vám
vždy připadá nejhorší to, co právě prožíváte. Když jsem přišla
o dítě – byť bylo úplně maličké a nestačila jsem se s ním
sblížit –, připadalo mi to strašné, bála jsem se, že už nikdy
žádné mít nebudu. Při autonehodě jsem přišla o tvář, což je
pro ženskou příšerná situace. Ztratila jsem nejen životního,
ale i pracovního partnera a na má bedra spadl veškerý provoz
divadla. A když jsem těžce onemocněla, to už šlo o život.
Agáta Pilátová, publicistka
Snímky Jarka Šnajberková a Supraphon
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 15. dubna. |
