|
|
 Vzpomínky
na krvavé století
Dokumentární cyklus Příběhy 20. století se opírá o vzpomínky.
Lidé, kteří prošli nacistickými koncentráky, boji druhé
světové války nebo komunistickými věznicemi, vyprávějí o svých
osudech reportérům občanského sdružení Post Bellum a ČRo Rádia
Česko. Na základě jejich svědectví pak vznikají hodinové
rozhlasové pořady. Můžete je slyšet v premiéře každou neděli
po desáté hodině na rádiu Česko a v repríze každé pondělí po
osmé večer na Radiožurnálu. Chystá se též jejich knižní
vydání.
Jeden osmdesátiletý politický vězeň z padesátých let, který
občas chodí líčit studentům, jak se žilo v Československu po
osmačtyřicátém a jaké bylo dětství za protektorátu, si nedávno
povzdychl: „Ti mladí lidé jsou chytří, chápaví, ale to, o čem
mluvím, je pro ně stejně vzdálené jako pro mne třicetiletá
válka.“ Právě proto děláme Příběhy. Pamětníci, kteří v našich
pořadech vystupují, byli aktéry událostí, jež zcela zásadně
ovlivnily dnešní podobu české společnosti. Historie je v nich
živá a jejich svědectví jsou často unikátní. Jaké příběhy
s kolegou Mikulášem Kroupou zpracováváme?
Příběh, který můžete slyšet na Radiožurnálu 21. dubna, začíná
jako horor. František Suchý prožil část dětství ve strašnickém
krematoriu, kde byl jeho otec ředitelem. Nacisté a později i
komunisté se snažili zabránit tomu, aby se z jejich obětí
stali uctívaní mučedníci. Nikdo neměl vědět, kde jsou jejich
hroby či urny s popelem. Přesně řečeno: žádné takové místo
nemělo existovat. Za obou totalit měl ředitel krematoria
přikázáno vyvážet popel lidí popravených v pankrácké věznici
na kompost v urnovém háji. Jejich jména nesměl zanášet do
oficiálních seznamů.
Ředitel Suchý však se synem vedl tajnou dokumentaci a popel
obětí pietně ukládal. Za nacistické okupace se na to nepřišlo,
za komunismu byla rodina zatčena. František měl totiž zálibu
ve zbraních a schovával je v márnici. V garáži navíc ukrýval
agenta americké zpravodajské služby a přes něj se tajná
policie na rodinu Suchých dostala. Agent byl zatčen, nevydržel
kruté výslechy a prozradil jména lidí, kteří mu pomáhali. Když
pak během domovní prohlídky objevila StB u Suchých zbraně,
bylo jasné, že jsou v obrovském maléru a že Františkovi hrozí
trest smrti. Nakonec měl ale „štěstí“. V roce 1952 dostal u
soudu pětadvacet let…
Další příběh (vysílá se na Radiožurnálu 28. dubna) bude
vycházet z vyprávění Pavla Macháčka, který za okupace skrýval
židovského spolužáka, pozdějšího slavného básníka Františka
Listopada. Macháček se dostal do rukou gestapa. Přítele však
neprozradil. Do konce války byl vězněn v Terezíně a stal se
zapáleným komunistou. František Listopad přežil v úkrytu a
později odešel do emigrace.
A ještě bych rád upozornil na jeden pořad. Věnujeme ho českým
Němcům, jejichž rodiny nepatřily k nacistům, po válce nebyly
vyhnány z domova, a přesto často zažily velké utrpení.
Poslechnout si ho můžete v neděli 27. dubna na Rádiu Česko.
Příběhy 20. století se už vysílají skoro dva roky. Když jsme
začínali, měli jsme obavu, že brzy nebudeme mít co
zpracovávat, že pamětníků války či období stalinismu je už jen
pár. Zjistili jsme ale, že to není pravda, že stačí hledat,
radit se s historiky, ptát se těch, které zpovídáme. Zároveň
víme, že je třeba spěchat – pamětníkům je v drtivé většině
přes osmdesát let, mnohá svědectví se ztratí navždy,
nebudou-li zachycena právě teď.
 Sdružení
Post Bellum, které se na tvorbě pořadu podílí, vzniklo v roce
2001a u jeho zrodu stálo pár „ochotníků“, kteří začali
zaznamenávat vyprávění veteránů ze západní i východní fronty.
Nahrávek je několik set – a mnozí z těch, kdo pro Post Bellum
vypovídali, jsou už po smrti.
Dnes nenatáčíme jen s vojáky a politickými vězni. Zajímají nás
všichni, do jejichž životů výrazně zasáhly „velké dějiny“ –
oběti holocaustu, českoslovenští Němci, Maďaři nebo Poláci,
sedláci, kteří byli těžce perzekuováni v době nucené
kolektivizace. A zajímají nás i ti, kdo v kritických dobách
stáli na straně utlačovatelů: členové a funkcionáři KSČ,
důstojníci StB, její spolupracovníci. Bez jejich svědectví se
historie 20. století nedá rekonstruovat a pochopit. Rádi
bychom vybudovali archiv vzpomínek (tedy celých rozhovorů, ne
jen rozhlasových pořadů), z něhož by mohli čerpat další
novináři, badatelé, studenti.
Nakonec věc trochu osobní: setkávat se s lidmi, kteří pamatují
to, o čem je člověk zvyklý jen číst, je neuvěřitelně působivé.
Mnohdy jsou to zážitky, na které se nedá zapomenout. Když si
na stránce www. radiocesko.cz najdete náš rozhlasový archiv a
když nás budete občas poslouchat, dozvíte se, kdo jsou
Štefánia Lorándová, Anita Franková, Luboš Jednorožec nebo
Tomáš Sedláček. A možná že se na vás ze síly těchto setkání
něco přenese.
Jedna prosba na závěr: všichni, kdo jste prožili ve 20.
století něco příznačného či zajímavého, kdo máte dojem, že
byste o svém životě měli vydat svědectví, napište nám na
adresu Českého rozhlasu. Přijedeme za vámi.
Adam Drda, redaktor ČRo Rádio Česko
Foto Post Bellum
a
Post Bellum |
