|
|
 Jan
Halas,
publicista
Literatura, politika, grafomani a já
Původně jsem nechtěl vůbec reagovat, protože celá „kauza“ je
naprosto nicotná. Pak jsem si ale uvědomil, že i z drobné
epizody se dá vyjít k podstatnému. O co jde?
Přiznávám se, že při putování na internetu občas cíleně
narazím na kulturní rubriku jistých novin, ve které se
soustřeďují hoši, co spolu před lety chodili na tvůrčí
procházky po dobříšském parku. Nic světoborného na těch
stránkách nenacházím, jen takové poštěkávání a vrčení.
Charakteristické ovšem je, jak se na „tvrdé jádro“
nejznámějších normalizačních koryfejů nabaluje druhá, nebo
spíš třetí liga notorických psavců, tedy grafomanů (ostatně –
vrána k vráně sedá).
S touto čeládkou má své hořké zkušenosti snad každý redaktor,
který někdy pracoval v literární oblasti. Jeden takový „autor“
si na mne po létech vzpomněl v nedávném čísle zmíněné přílohy
a i když ta vzpomínka byla poněkud zmatená a špatně
srozumitelná, vycítil jsem z ní, že jeho zážitky jsou hořké.
Tak hořké, že mi změnil křestní jméno a do úst mi vložil větu,
kterou bych snad nemohl pronést ani v náhlém pomatení mysli.
No nic, na takové věci jsem u publicistů této extratřídy
zvyklý.
Tenkrát jsme dílo, které Českému rozhlasu nabídl, prostě
nevysílali. Zmíněný pán se totiž spletl, zaklepal na dveře
literární redakce a dílo, které přinesl, bylo literatuře na
hony vzdálené.
Autoři tohoto typu totiž ani na okamžik nepochybují, že
stvořili mimořádný text. Když jim ho pak redaktor vrátí,
hledají příčiny všude jinde než ve vlastní nedostatečnosti a
první, co je napadne, jsou politické důvody neboli skrytá
cenzura. Vůbec jim v tom nepřekáží fakt, že již při prvním
setkání se představují jako téměř vrcholoví disidenti, trpící
zneuznáním za minulého režimu. Já osobně jsem taková setkání
měl vždycky ztížená ještě tím, že všichni tito „spisovatelé“
úplně nejvíce ze všeho milují dílo mého zesnulého otce. Je to
sice od nich hezké, ale kdybych se jmenoval Pleva, bude jim
všem na nočním stolku určitě ležet Malý Bobeš.
Obvinění rozhlasové literární redakce z politické manipulace
považuji však za velice vážnou věc, už proto, že jsem tuto
redakci sedmnáct let vedl a i když jsem dnes v důchodu,
pracují v ní v současnosti redaktoři, které jsem sám přijímal.
Mohu tedy místopřísežně prohlásit, že od roku 1990 nepůsobí
literární rozhlasová redakce jako kádrové oddělení a
nekontroluje stranické legitimace v náprsních kapsách
spisovatelů a básníků. To se samozřejmě týká i našich a
světových autorů minulosti. Existují jediná dvě zásadní
kriteria – literární úroveň a formální vhodnost k rozhlasovému
vysílání. Vysíláme Nezvala i Zahradníčka, Olbrachta i Čepa,
Gorkého i Célina, Václavka i Černého, Černíka i Jirouse.
Nedoufám, že by se „politicky postižení“ nesoudní psavci po
tomto mém článku odmlčeli, považoval jsem pouze za nutné
v krátkosti popsat pravidla hry. Ta jsou neměnná. Jestli se to
někomu nelíbí, může dál vrčet a poštěkávat. Na závěr si
neodpustím jednu radu redaktorům přílohy: redigujte pečlivěji,
články, které publikujete, jsou někdy za hranicí
srozumitelnosti a vzdalují se tím socialistickému realismu,
tak blízkému našemu lidu. |
