|
|
 Slavme
hravě
V den čtyřicetin divadla Husa na provázku měl premiéru Rukopis
Královédvorský, inscenace Evy Tálské, režisérky náležející
k zakladatelům „Provázku“. Na scénu mezi dvě protilehlé
tribuny diváků přenesla čtyři lyrické písně (Kytice, Opuštěná,
Růže, Jelen) a dvě epické skladby (Záboj a Slavoj, Jaroslav),
v nichž také leží těžiště jejího hodinového jevištního opusu.
Vše probíhá v prostoru, jenž svými rozměry připomíná hřiště.
Hravost je ostatně dominujícím estetickým gestem inscenace a
prosazuje se ve všech jejích vrstvách. V rovině dramaturgické
jako by navazovala na ono preromantické snění o historii, jež
Hanku, Lindu a Horčičku inspirovalo ke zhotovení falza a které
bylo pro resuscitaci našeho národa neméně důležité než
pracovní píle Jungmanna či Palackého. Minimalistická hra
s dávnými tóninami a technikami zpěvu prostupuje scénickou
muzikou Miloše Štědroně a dává inscenaci fascinující zvukovou
strukturu: veškeré dění provázejí hudební trsy vyluzované
dvěma violoncelly, houslemi, trubkou, bicími a také hlasy
interpretů, které od mručení a hučení přecházejí přes
deklamaci textu (v Bednářově novočeském přebásnění) až ke
zpěvu. Obdobnou lehce ironizující stylovou melánž lze
zaznamenat ve scénografii Jany Zbořilové. Vychází z tradičních
atributů (rohaté helmy Germánů, rudé suknice Tatarů) a zároveň
počítá s asociacemi, jež použité tvary a barvy vyvolávají u
současného diváka.
Víceznačná hra s textem však nikdy neupadne do jeho travestie
a je v ní přítomen i tragický podtón – zvláště v pasážích
interpretovaných chórem černě oděných žen. V těchto pasážích
ovšem poněkud vadí místa, kdy ženy posunují čtyřmi velkými
stoly, jež plní funkci praktikáblů, kulis i rekvizit. Kvalita
hlasové interpretace zde klesá, což při významu zvukového a
rytmického plánu inscenace oslabuje její účinnost. Ta je
naopak posilována stylizací tělesného projevu, pracující
například s kontrastem mezi zpomalenými gesty a pohyby herců a
lapidární slovesnou zkratkou, s níž epické básně evokují líté
boje našich předků s Germány a Tatary. Díky typově šťastnému
obsazení hrdinů – zmiňme alespoň Jakuba Šmída coby Záboje – a
choreografii skupinových scén prosvítá skrze hravý opar,
s nímž jsou Rukopisy na scéně traktovány, i jejich nadčasově
platné pojetí národní existence jako zápasu – ve smyslu
řeckého slova „agón“, ve kterém splývá hra s bojem.
Bronislav Pražan
Foto Jef Kratochvil |
