 Tereza
Podařilová, primabalerina
V květnu se stanete maminkou. Chodíte s miminkem na baletní
sál?
Cvičíme každý den, hodinku až dvě. Miminko je na to zvyklé,
stýskalo by se mu a mně taky! Navíc připravujeme s Honzou
Kunovským další projekty a happeningy, takže na sále zůstáváme
déle.
Můžete nám přiblížit spolupráci s akademickým malířem
Kunovským?
Vytváříme tanečně-výtvarné projekty. Honza se inspiruje na
mých zkouškách i při přípravě celého baletu na sále. Výsledkem
jsou nejenom kresby a obrazy, ale i vitráže, které se mohou
různě prosvítit a vznikají tak nové barevné kompozice a
atmosféry. Já pak jeho obrazy roztančím, říkáme tomu „tančící
obrazy“. Naše představení se odehrávají v zajímavých
interiérech, kupříkladu v kostelech a chrámech. Jedno z
představení jsme odehráli také na balkonech Národního divadla,
což byl, myslím, nejen ojedinělý nápad, ale i specifický úkol
a neopakovatelný zážitek. Omezený prostor, nebezpečná výška,
kousek od nás jezdící tramvaje…
Zlatá kaplička je vaší domovskou scénou od roku 1990. Už v
roce 1992 jste byla jmenována sólistkou a následně jste
získala statut primabaleríny, který byl v Národním divadle
znovuobnoven roku 2003. Splnila jste si tak holčičí sen?
Asi nešlo o přesně definovaný cíl, spíš se to ve mně postupně
rodilo. Když jsem začínala v baletní přípravce, dostala jsem
se i na jeviště Národního divadla. Jeho kouzlo – nejenom
pohled na tehdejší hvězdy baletu, všudypřítomná radost z
pohybu, ale i samotná vůně divadla – mi učarovaly. Balet
zvítězil.
Taky vás někdy rozplakal?
Jednou, v sedmé třídě, to bylo opravdu bolestivé. Tehdy mi
doktoři doslova vyráběli umělé paty. Stalo se to
v Louskáčkovi, kde bývá jeden výstup svěřen studentům
konzervatoře. Na generálku jsem si vzala krásné nové špičky.
Trošku mi padaly, a tak jsem použila starý osvědčený trik –
natřela jsem si paty drcenou kalafunou. Dala jsem si jí tam
opravdu hodně a jelikož na to mé nohy nebyly zvyklé, vydřela
jsem si na patách ohromné bolestivé rány. Zkoušku jsem sice
dokončila, ale domů jsem odcházela v bačkorách. Druhý den bylo
vystoupení, pro mě velká zkouška ohněm. Tak jsem si hned
zkraje své kariéry uvědomila, že občas budu muset potlačit
opravdu velikou bolest.
V jakých špičkách vystupujete v současnosti?
Dlouho jsme používali české špičky, pak jsem tančila na
čínských a v poslední době nejvíce na ruských Grishko. Dokonce
mám u nich v Moskvě vlastní kopyto, přímo na svoji nohu, což
je veliká výhoda. Jsou pak dokonale vytvarované. Ony se totiž
běžné špičky nevyrábějí pravé a levé, ale já jsem si tuto
specialitu dopřála. Šetřím si tak nohy, nemusím nic dotvářet,
vlhčit, jen našiji tkalouny a gumičky.
Jaká je životnost jednoho páru?
To záleží na představení. Když hrajeme Labutí jezero,
protančím i troje špičky, protože na některé náročné výstupy
potřebuji specifickou tvrdost. Na nejtěžší pasáž, například
když točím v roli Odilie „nekonečné fouettés“ nebo na
brilantní part Odetty v bílém adagiu, bych si určitě jedny
špičky dvakrát nevzala. Už nejsou tak pevné. Je to taková
svérázná věda, ale když do ní proniknete, vaše nohy vám budou
vděčné.
Jitka Novotná, publicistka
Snímky Jarka Šnajberková
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 29. dubna. |
