|
|
Prázdninová škola neboli Prázdninovka
Je začátek února. Jsme v údolí Prudkého potoka v okolí
Kralického Sněžníku v Rychlebských horách. „To, co kolem sebe
vidíte, tedy sníh, čtyři tee-pee, psí spřežení a vojenský
hangár, to vše patří ke kurzu Život je gotickej pes, který
tady pořádá Prázdninová škola Lipnice,“ říká Milan Hanuš,
šéfinstruktor kurzu. Přitom dohlíží na dostavování posledního
tee-pee, které minulou noc potrhal silný vítr. Nikdy by mě
nenapadlo, že něčeho takového budu svědkem na vlastní oči. A
přece.
Seběhlo se to jednoduše. Asi před rokem jsme se s Borisem
Jančou rozhodli natočit rozhlasový dokument o jedné
pozoruhodné organizaci, o Prázdninové škole Lipnici – jíž
přátelé a příznivci familiérně říkají Prázdninovka. A chtěli
jsme, aby z něj na posluchače alespoň trochu dýchala
atmosféra, kterou na jejích kurzech účastníci zažívají. Proto
jsme se vydali na dvoudenní návštěvu legendárního zimního
„prázdninovkového“ kurzu Život je gotickej pes.
Skalní golf se skotským lordem
Kousek ode mě stojí poněkud zvláštní postava – od pohledu
skotský lord, na hlavě baretek, kolem pasu omotané cosi velmi
vzdáleně připomínající skotskou sukni. Po jeho
 levé
ruce v předklonu poslušný sluha Jean. Lord právě vyzývá
přítomné, aby si opatřili hůl, pro každý tým jednu, protože se
zanedlouho pustí do turnaje v poněkud drsnější variantě golfu
na sněhu. Účastníci se pustili do lovu holí a lord Karel
Charlie Štefl mi zatím povídá o tom, proč tee-pee, které se
ráno muselo stavět znova, dostalo název Nšiči.
„Týpko se tak dlouho trhalo, až vytvořilo přibližně
půlmetrovou trhlinu, která se v neustále zesilujícím větru
postupně zvětšovala. Proto musel nastoupit tým, který ji
zašíval v silném nárazovém větru, který vanul od Kralického
Sněžníku asi po dvě hodiny. Proto se to týpko nakonec
pojmenovalo Nšiči.“
Účastníci se mezitím vracejí s kusy klacků, které povýšili na
profesionální golfové hole, a spolu s lordem a Jeanem se
odebírají do terénu na prohlídku jamek toho poněkud zvláštního
golfového turnaje, nejen pro skalní příznivce tradičního
golfu.
Prázdninovka dnes
V současné době je Prázdninovka neziskovou nevládní
organizací. Je společenstvím založeným na přátelství a
dobrovolné touze předávat dalším lidem něco, co jim může
pomoci k hlubšímu poznání sebe sama. Celoročně s organizací
spolupracuje přes sto lidí z celé České republiky, ze
Slovenska i z jiných zemí, kteří pořádají kolem třiceti až
čtrnáctidenních kurzů.
Jedním z nich je „Gotickej pes“, jehož hlavním tématem je
opravdovost. A prostředkem k jejímu prožívání je právě zimní
prostředí, ve kterém účastníci čtrnáct dní pobývají a musí se
v něm postarat sami o sebe. „Nic z toho komfortu, co mám doma,
mi tady nechybí. Pro mě je teď nejdůležitější mít boty v suchu
a pamatovat si, kam jsem si dala lžičku,“ odpověděla mi jedna
účastnice na otázku, co jí na kurzu chybí, právě když se
smiřovala s tím, že celý předešlý večer sušila u ohně boty
proto, aby v nich ráno spadla do potoka.
Účastníkům Gotického psa nelze nepoložit otázku na motivaci
k účasti právě na tomto specifickém kurzu. A proto jsem se
ptala: „Proč jsi tady?“ Odpovědi byly velmi rozmanité:
„Protože si chci vyzkoušet, jestli na to mám.“ „Jsem tady,
protože jsem děsně líný a v tomto prostředí není možné být
líný, v něm se musíš aktivně pohybovat,“ přiznal jeden
účastník, „navíc si můžu užít pořádně zimy a zaměřit svou
pozornost na podstatné věci, třeba na přípravu dřeva, na
sušení věcí a nezabývat se zbytečnostmi.“
Začátky Prázdninovky
 Řada
lidí si dnes láme hlavu nad tím, jak je možné, že taková
organizace vůbec v roce 1977 vznikla. V sedmdesátých a
osmdesátých letech spadala (tehdy ještě pouze Prázdninová
škola, bez přídomku Lipnice) přímo pod ČÚV SSM a děly se v ní
věci jinde tehdy nevídané. Po revoluci se museli „lipničáci“
dlouho vyrovnávat s označením „ti svazáci“. A to i přesto, že
kdo se lipnického dění nikdy nezúčastnil, nemohl vědět, co na
kurzech ve skutečnosti probíhá a že to nejsou žádné
ideologicky zaměřené tábory pro výchovu pravých svazáků.
Běžně se tam objevovaly osobnosti, které byly „na seznamu“ a
bylo jim zakázáno veřejně vystupovat. Probíhaly zde otevřené
debaty o zakázaných tématech (demokracii, svobodě, lásce,
víře). Vypráví se, že na kurzovní nástěnku ve středisku u lomu
Na Hřebenech (kousek od Lipnice nad Sázavou – odtud přídomek
Lipnice) někdy v polovině osmdesátých let jeden z instruktorů
vyvěsil mimo jiné i návrh na zrušení vedoucí úlohy
Komunistické strany v tehdejší československé ústavě...
Je otázka, kdo tehdy za touto „svobodou ve vězení“ stál. Možná
lidé, kteří dokázali v nástrahách režimu výborně kličkovat,
možná soudruhy nenapadlo zkoumat, jestli pod svícnem není
největší tma, možná to bylo něčím jiným. Kdo ví. Ale díky
tomu, že se tento ostrůvek svobody dokázal statečně vyhýbat
dosahu totalitního drobnohledu, může dnes nespočet lidí
navazovat na hlubokou tradici specifického českého přístupu ke
vzdělávání a výchově přírodou a v přírodě, který využívá
jedinečnou metodu zážitkové pedagogiky.
Ranní probuzení
Rozhlížím se kolem sebe a nevycházím z údivu. I když je počasí
milosrdné a rtuť teploměru neklesá moc hluboko pod nulu, přece
jen mě překvapuje, co se na louce u Prudkého potoka dnes ráno
děje. Ještě než stačím vstát, už slyším křupání sněhu pod
nohama a radostné prozpěvování. Za chvíli cosi začíná
šplouchat. Nevydržím a vylézám ze zasněženého stanu. Před
sebou vidím do půl těla svlečené lidi. Právě vylezli z ledové
vody, utírají se ručníkem a zpívají si jakousi poťouchlou
ranní píseň. Jsem na vážkách, jestli tohle může být vůbec
normální.
O tom, co mělo to ranní koupání v řece vlastně znamenat, si u
snídaně povídám se šéfinstruktorem Miláňem: „Kurz Život je
gotickej pes se v mnoha ohledech dotýká vystoupení ze zóny
komfortu. Když sem někdo přijede z normální civilizace, má
pocit, že jsme drsňáci, že zvládneme, co jiní nezvládnou. Tak
to ale není.“ Sedíme na větvových rohožích uvnitř tee-pee,
vítr lomcuje stěnami a čas od času slyším nedaleko zavýt
smečku tažných psů. „Jsme úplně normální lidi, jen jsme přišli
na to, že tábořit v zimě nejsou žádné čáry, že na to stačí
selský rozum,“ vysvětluje mi Miláňo.
Dílna na zážitky
Prázdninová škola Lipnice využívá a rozvíjí metodu zážitkové
pedagogiky, vydává i jediný odborný časopis zabývající se
zážitkovou pedagogikou u nás – Gymnasion. Základem této metody
je vlastní autentický zážitek, získávaný nejčastěji
prostřednictvím hry, a jeho zpracování pomocí různých
reflexních technik. S trochou nadsázky se dá říci, že
Prázdninová škola Lipnice je řemeslná dílna, ve které si každý
může svůj zážitek vytvořit. Instruktoři ovšem pouze nabízejí
příležitost k tvorbě zážitku. Toho účastník dosáhne, jen pokud
opravdu chce, pokud do toho dá duši, srdce i celé tělo, pokud
se dokáže oprostit od každodennosti a nechá se strhnout
možností užít si nabízené nevšednosti.
Cílem prázdninovkových kurzů ale není jen nakosit si plnou
nůši zážitků, na které se vzpomíná do konce života. Sled
jednotlivých zážitků je nabízen cíleně tak, aby v komplexu
celého kurzu měly na účastníky předem formulovaný a zamýšlený
dopad. Když se bavím s bývalými účastníky, někteří přiznávají,
že jim kurz změnil život. Další se svěřují s tím, že kurz byl
kopanec do života, bez něhož by šli jinou cestou. A pro
některé je účast na kurzu jen příjemným prožitím prázdnin bez
„trvalých následků“.
Nenadálí básníci
Je tichý večer, psi na zasněžené pláni vyjí na vycházející
měsíc. Sedíme ve vojenském hangáru, před sebou horký čaj.
Venku zuří živly, je dvacet pod nulou. V kamnech tiše praská
oheň – neustálým přikládáním se nám podařilo vyhnat teplotu na
příjemných 13 stupňů. Na dřevěných tesaných stolech kolem nás
leží papíry s tužkami a vše je osvětlováno spoustou malých
svíček. Z rohu se line jemná kytarová melodie a podmalovává
tajuplné prostředí.
„Básníkem se může stát každý. Není to řemeslo vyhrazené úzké
skupince vyvolených romantiků. Každý z nás má v sobě
básnického ducha, jen někteří mu ještě nedali možnost se
probudit. A právě teď nadešel ten pravý okamžik ho zburcovat a
začít tvořit,“ promlouvá k nám instruktorka Danka Zounková. A
účastníci začínají za zvuku podmanivé kytary na papír vpisovat
verše inspirované prozatímními zážitky z kurzu.
Pestrá paleta kurzů
Na kurz můžeme pohlížet jako na pečlivě namíchanou alchymii
prožitkových situací. Každý kurz je ale svůj, osobitý. Každý
má rozdílné cíle, odlišné pozadí, specifikou atmosféru,
připravují ho různí lidé, ale všechny kurzy se snaží
rozmanitými prostředky o totéž – přispívat k rozvoji osobnosti
účastníků kurzu i samotných instruktorů.
A tak v nabídce Prázdninovky najdeme třeba kurzy pro
nastávající maminky a tatínky, kteří si chtějí s předstihem
vyzkoušet, jaké to asi bude za pár měsíců, až budou tři. Svůj
kurz si najdou i „stárnoucí dospělí“, kterým se zdá, že
odchodem dětí z domu jim skončil život. Těm chtějí kurzy
ukázat, že stále je proč žít a že nejlepší léta jejich života
teprve přijdou.
Několik kurzů je zaměřeno na věkovou kategorii středoškoláků a
vysokoškoláků, kterým se Prázdninovka snaží pomoci odpovědět
na otázky, co od života chtějí a mohou očekávat. Paleta
Prázdninovkových je pestrá, a proto krásná.
Tři slova
Při natáčení dokumentu jsme se spousty lidí spojených
s Prázdninovkou ptali na tři slova, která se jim vybaví, když
se řekne Prázdninová škola Lipnice. Mozaika, která z nich
vznikla, vypovídá myslím o této pozoruhodné organizaci lépe
než tisíc mých závěrečných slov: „Inspirace, hra,
dobrodružství, přátelství, jedinečnost, místo zhmotnění snů,
komunita lidí, historie, energie, opravdovost, práce pro
okolí, prostor, styl života, romantický lom, volný čas, růst,
setkávání se, životní zlom, zážitek, životní křižovatka,
emoce, kus mého života, tváře lidí, energie, inspirující
společnost, zkušenost, na celý život.“
Simona Trávníčková, dokumentaristka
Snímky Karel Štefl
Dokument Simony Trávníčkové a Borise Janči Prázdninová škola
Lipnice – takové malé Jabné vysílá Český rozhlas 2 – Praha 1.
května v 16.05 |
