|
|
 Jaroslav
Vanča,
scenárista a pedagog FAMU
Malá veřejnoprávní lež
Přiznám se rovnou, že tento text píši ve stavu rozhořčeném,
coby příslušník tajného bratrstva diváků spřízněných volbou
druhého programu veřejnoprávní televize, tedy alespoň v tom
čase, když se na obrazovkách zrovna neprohánějí a nehrají
přeplacenou roli sportovců všelijací nosiči reklam. Ano, ve
své rozhořčenosti chci psát o novém programovém schématu České
televize a omlouvám se tímto kolegům kritikům, kteří to mají
spíše než já takříkajíc v popisu práce. Ale i já jsem se ocitl
ve stavu jisté profesní potrefenosti, a to ve smyslu vlastní
pedagogické práce na filmové fakultě.
Jedná se o toto: Stesků na pozdější než pozdní čas uvádění
„artových“ (rozuměj: myšlenkově nebanálních, stavebně i
obrazově prokomponovaných, tázajících se a hledajících) filmů
zaznělo svého času tolik, až se zazdálo, že konečně dopadly na
úrodnou půdu. Ústy ČT jsme se počátkem roku dozvěděli, že
ctitelé takových filmů už nebudou muset nedobrovolně
ponocovat, že filmové umění bude k dispozici v rozumný,
rozuměj hlavní vysílací čas. Licoměrnost stvořitelů „jiného
prostoru“ zde však došla svého sofistikovaného výrazu. Vskutku
kvalitní filmy jsou nyní naopak k vidění ještě o poznání
později. Zato ony, které lze nyní spatřit v akceptovatelném
čase, nebyly (alespoň k momentu tohoto mého rozhořčení) příliš
dobré, některé se vyjevily jako přímo blbé. Samozřejmě že mi
při tomto psaní zní v uších utilitární argument naší doby, že
každému se holt líbí něco jiného, každý jen tu svou má za
jedinou... Ale prdlajs, chce se mi říci a pokračovat: Snad i
proto je tu filmové školství, aby posloužilo k poznání, jak a
čím je ten či onen film nepodařený, a to dokonce z vícero
hledisek. Jsou na to nástroje, od filmových vědců převzatá
terminologie a metodologie, trvá to pár let, než si to jeden
osvojí.
Jsou prostě filmy dobré, filmy nepodařené a filmy jaksi
záměrně špatné. Ty poslední, bez uměleckých ambicí,
přitahující pozornost diváků nekultivovaných, jsou chlebem
komerčních televizí. Tam se vysílají takříkajíc na běžícím
pásu a tak také vznikají. Co se týče filmů nepodařených, ty
často zjevně chtěly být filmy dobrými, leč vinou nedostatku
talentu jejich tvůrců, někdy i zásahem jakési vis maior jim to
prostě nějak nevyšlo. Občas se tváří hlubokomyslně a tím více
jejich chyby vyvstávají. Takové se často ocitají na
veřejnoprávní „jedničce“ a nelze se nad tím příliš pohoršovat,
neboť, jak praví stará česká úsloví, „není každý den
posvícení“, popřípadě „vem‘ na dlani chlup“... Na „dvojce“ je
ale situace jiná, ta může vybírat z klasického fondu veleděl
světového filmu, potažmo vzdělávat a kultivovat své diváky. Je
jich dost, kteří na to čekají, už proto, že ne každý má blízko
do filmových klubů a kin náročného diváka. Kdyby byla filmová
klasika stejně jako filmová avantgarda k mání v přijatelném
vysílacím čase, zvýšily by se tím divácké nároky i na současný
český film, což by mu – jsem přesvědčen – setsakramentsky
prospělo.
Můžete se optat, proč vlastně lamentuji, když – jako „člověk
od fochu“ – se k takovým filmům nejspíše dostanu nějak jinak.
Něco na tom je, přiznávám. Jenže to není ono. I já bych rád
dobrý film sdílel s dalšími diváky, když ne ve stejném
prostoru kina, tak aspoň ve stejném čase před obrazovkou.
Abych si o něm mohl třeba druhý den aspoň s některými z nich
popovídat. Pokud mi někdo takovou možnost slíbil a slib
nesplnil, platí o něm ono úsloví o lháři, který jaksi
samospádem i krade. Přinejmenším čas, který dnes více než
dříve znamená peníze. Veřejnoprávní televize se tím heslem
řídí zřejmě s vědomím, že všichni její diváci mají obého
nazbyt. |
