Číslo 19 / 2008.

V TOMTO ČÍSLE:.
Rozhovor s primabalerínou.
Terezou Podařilovou.



 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 


Jaroslav Vanča,
scenárista a pedagog FAMU

Malá veřejnoprávní lež

Přiznám se rovnou, že tento text píši ve stavu rozhořčeném, coby příslušník tajného bratrstva diváků spřízněných volbou druhého programu veřejnoprávní televize, tedy alespoň v tom čase, když se na obrazovkách zrovna neprohánějí a nehrají přeplacenou roli sportovců všelijací nosiči reklam. Ano, ve své rozhořčenosti chci psát o novém programovém schématu České televize a omlouvám se tímto kolegům kritikům, kteří to mají spíše než já takříkajíc v popisu práce. Ale i já jsem se ocitl ve stavu jisté profesní potrefenosti, a to ve smyslu vlastní pedagogické práce na filmové fakultě.

Jedná se o toto: Stesků na pozdější než pozdní čas uvádění „artových“ (rozuměj: myšlenkově nebanálních, stavebně i obrazově prokomponovaných, tázajících se a hledajících) filmů zaznělo svého času tolik, až se zazdálo, že konečně dopadly na úrodnou půdu. Ústy ČT jsme se počátkem roku dozvěděli, že ctitelé takových filmů už nebudou muset nedobrovolně ponocovat, že filmové umění bude k dispozici v rozumný, rozuměj hlavní vysílací čas. Licoměrnost stvořitelů „jiného prostoru“ zde však došla svého sofistikovaného výrazu. Vskutku kvalitní filmy jsou nyní naopak k vidění ještě o poznání později. Zato ony, které lze nyní spatřit v akceptovatelném čase, nebyly (alespoň k momentu tohoto mého rozhořčení) příliš dobré, některé se vyjevily jako přímo blbé. Samozřejmě že mi při tomto psaní zní v uších utilitární argument naší doby, že každému se holt líbí něco jiného, každý jen tu svou má za jedinou... Ale prdlajs, chce se mi říci a pokračovat: Snad i proto je tu filmové školství, aby posloužilo k poznání, jak a čím je ten či onen film nepodařený, a to dokonce z vícero hledisek. Jsou na to nástroje, od filmových vědců převzatá terminologie a metodologie, trvá to pár let, než si to jeden osvojí.

Jsou prostě filmy dobré, filmy nepodařené a filmy jaksi záměrně špatné. Ty poslední, bez uměleckých ambicí, přitahující pozornost diváků nekultivovaných, jsou chlebem komerčních televizí. Tam se vysílají takříkajíc na běžícím pásu a tak také vznikají. Co se týče filmů nepodařených, ty často zjevně chtěly být filmy dobrými, leč vinou nedostatku talentu jejich tvůrců, někdy i zásahem jakési vis maior jim to prostě nějak nevyšlo. Občas se tváří hlubokomyslně a tím více jejich chyby vyvstávají. Takové se často ocitají na veřejnoprávní „jedničce“ a nelze se nad tím příliš pohoršovat, neboť, jak praví stará česká úsloví, „není každý den posvícení“, popřípadě „vem‘ na dlani chlup“... Na „dvojce“ je ale situace jiná, ta může vybírat z klasického fondu veleděl světového filmu, potažmo vzdělávat a kultivovat své diváky. Je jich dost, kteří na to čekají, už proto, že ne každý má blízko do filmových klubů a kin náročného diváka. Kdyby byla filmová klasika stejně jako filmová avantgarda k mání v přijatelném vysílacím čase, zvýšily by se tím divácké nároky i na současný český film, což by mu – jsem přesvědčen – setsakramentsky prospělo.

Můžete se optat, proč vlastně lamentuji, když – jako „člověk od fochu“ – se k takovým filmům nejspíše dostanu nějak jinak. Něco na tom je, přiznávám. Jenže to není ono. I já bych rád dobrý film sdílel s dalšími diváky, když ne ve stejném prostoru kina, tak aspoň ve stejném čase před obrazovkou. Abych si o něm mohl třeba druhý den aspoň s některými z nich popovídat. Pokud mi někdo takovou možnost slíbil a slib nesplnil, platí o něm ono úsloví o lháři, který jaksi samospádem i krade. Přinejmenším čas, který dnes více než dříve znamená peníze. Veřejnoprávní televize se tím heslem řídí zřejmě s vědomím, že všichni její diváci mají obého nazbyt.


  Jak to vidí Jaromír Štětina             Televizní glosář Jana Svačiny            Prázdninová škola neboli Prázdninovka