|
|
 Petr
Pavlovský, kritik
Tradiční detektivka a verbalita
Před nedávnem jsem do Týdeníku Rozhlas napsal recenzi na
rozhlasovou inscenaci detektivky Agáthy Christie Není kouře
bez ohýnku (TR č. 15/2008). Uvedl jsem sice, že v originále se
dílo jmenuje The Moving Finger, ale až později jsem zjistil,
že to je narážka na verš v básni středověkého perského básníka
Omara Chajjáma „The Moving Finger writes; and having writ,
Moves on“. Do angličtiny jej překládal Edward Fitzgerald
(1809–1883), takže Christie názvem románu vlastně cituje jeho
překlad, ve třicátých letech minulého století mezi
anglofonními intelektuály zřejmě relativně známý. Jakýsi prst
v její detektivní story opravdu cosi píše – ovšem na psacím
stroji – a jeho majitel je skutečně pachatelem. Je to ale prst
jiného člověka, než si všichni do poslední chvíle myslí.
Nabízející se analogie se nakonec ukáží jako falešné, v duchu
vyznění Chajjámových veršů, které v podstatě říkají: „Poučte
se z minulosti, ale nelpěte na ní.“
Takovéto literární jemnůstky ponechala fonografická inscenace
pochopitelně stranou, tím spíš, že by vlastně musela pracovat
s několikanásobným překladem – z perštiny do angličtiny, a pak
do češtiny. Podobné detaily samozřejmě nemusí posluchače vůbec
zajímat, ale píši o nich proto, že dokládají nutné proměny
detektivky při změně média, či, chcete-li, při interpretaci v
jiném znakovém systému. Na rozdíl od řady jiných slovesných
žánrů (poezie vůbec, ale také anekdoty) se detektivka zrodila
na půdě literatury psané. Každá hlasitá četba a tím spíše
zvuková dramatizace ji musí nutně poněkud ochudit, což ovšem
kvalitní tvůrci dokáží vynahradit kvalitami zvukovými. Co ale,
když se ke zvukovým vyjadřovacím prostředkům připojí i ty
vizuální nebo když dokonce převáží?
Dobře to vidíme na současných televizních detektivkách. Buď
mají v podstatě retro charakter (Poirot, Holmes), nebo
přecházejí k akčním příběhům, navíc často plným nezáživné a
jednotvárné moderní techniky, takže detektivové se mění v
univerzální přírodovědce kombinované se zásahovou jednotkou.
Ne tak v rozhlase. Vizuální akčnost je zde vyloučena,
okouzlovat ovládáním laboratorních výdobytků také nelze,
stejně jako přihlížet patologovu výkladu. „Pošlete to do
laborky“ – to je tak asi vše, co může rozhlasový detektiv
říci. Nejlepší ovšem je, když se drží literární tradice a ze
všech možných rekvizit si ponechá ty podstatné: pozorování a
uvažování.
Ve čtvrtečním cyklu Hra pro tento večer nám 24. dubna takovou
milou tradici předvedla starší plzeňská inscenace Miroslava
Buriánka Pět mrtvých starých dam. Německou detektivku Hanse
Gruhla přeložila Karla Kvasničková, s řemeslnou suverénností
zdramatizoval Jan Strejček. Plzenští herci hráli jak z partesu
(nejspíš režisérova); ačkoli nejde o mediálně frekventované
hlasy, desítku postav jsme neustále perfektně identifikovali.
Počtu vražd jsme se vzdor titulku až dokonce nedokázali
dopočítat, otázka „cui prodest“ zůstala zahalena tajemstvím,
které až v úplném závěru odhalil nikoli přítomný inspektor,
ale penzionovaný gymnaziální profesor (výtečný Václav Neužil).
Osou inscenace byla ovšem dvojice ošetřovatelky (Martina
Samková s vysloveně sexappealním hlasem) a lékaře, jehož
představitel René Přibil citlivě přecházel mezi postavou a
funkcí vypravěče. Neuspěchané, bez zbytečných efektů, zkrátka
tradiční, na verbalitě stojící žánr. Milý večer, snad jen ty
střihačské nůžky mohly přijít o pár vteřin dřív a ušetřit nás
banálního happyendu, který v tradiční detektivce opravdu nemá
co dělat. |
