|
|
 Ivan
Klíma, spisovatel
Sprejeři a svoboda vyjádření
Stalo se vám, že jste přišli v noci na stanici tramvaje a
chtěli si zjistit, za jak dlouho vám přijede vaše linka, ale
nepřečetli jste si na jízdním řádu nic, protože kdosi ho
zastříkal černou či jakoukoliv jinou barvou? Všimli jste si,
že někdo postříkal klikyháky zeď čerstvě natřeného domu?
(Nájemníci či majitel domu si natření na rozdíl od klikyháků
objednali a zaplatili.) Chtěli jste při jízdě vlakem či
tramvají vyhlédnout z okna, ale nešlo to, protože sklo někdo
postříkal barvou? Zlobí vás to, anebo si říkáte: Tady
zapracovali mladí umělci, musím pro ně mít pochopení?
Četl jsem už mnoho článků a názorů na počínání sprejerů.
Některé je bez výjimky odsuzovaly, jiné se jich zastávaly jako
svébytných tvůrců, kteří po svém vyjadřují svůj umělecký
názor, a pisatelé je proto hájí. Tolerantně navrhují, aby se
sprejerům vyhradily určité plochy, nejraději ploty či betonové
stěny mostů a jiných podobných staveb. Práce sprejerů přece
nejsou o nic méně odpudivé než reklamy, které na nás dneska
shlížejí, kamkoliv pohlédneme. A dále: což nejsou mezi
uznávanými moderními umělci takoví, kteří na velkých plochách
vystavují artefakty skládající se z barevných kolíků,
kachliček či praporků? A co plátna, která se polévají barvou?
Anebo díla, která spočívají v tom, že celý dům se zakryje
obrovskou plachtou? Co proti tomu je několik čmáranic na zdi?
Co když se mezi sprejery skrývají budoucí velcí umělci? Co
když právě oni oživují a zbarvují naši často šedou a bezduchou
architekturu?
Ale je sprejerství druhem jakéhosi zcela svobodného,
konvencemi nespoutaného nebo dokonce protestujícího umění?
Opravdu: občas se na nějaké betonové zdi dají uvidět i pokusy
o umělecký tvar – třeba umně vyvedená nesmyslná slova či
písmena anebo naopak tváře připomínající podobu komiksových
hrdinů. Jenže nejčastěji nalezneme jen několik klikyháků – tu
na stěně domu, na kapličce, na vagonech metra či vlaku, tu na
nějaké soše, na sklech oken tramvají anebo na tabuli, kde visí
nějaké informace, které většina lidí považují za potřebné a
užitečné.
Nepopírám, že občas vidím podobné klikyháky vystavené
v galeriích. Obvykle se domnívám, že v lepším případě je
jejich autoři vytvořili po dlouhém uvažování, po mnoha
pokusech najít abstraktní vyjádření nějakého svého pocitu či
myšlenky. V horším případě, že se jedná o provokaci mířenou na
snoby, kteří jsou připraveni žasnout nad vším, co nechápou.
V nejhorším případě si uzavřu, že se jedná o podvodníky. Ale
ani v jednom případě mi svoje umění nevnucují, nemalují mi
klikyháky na zeď mého domu ani na mou poštovní schránku.
Nepopírám také, že horší je to s reklamou: házejí mi
přihlouplé letáky do poštovní schránky a obtěžují mě svými
stupidními výtvory, kterými obestavují všechny silnice a
obkládají kdejakou volnou zeď. Ale aspoň se nedovolávají
umělecké svobody, za umění se reklama nevydává a za své místo
si obvykle platí. Stejně ji ale tam, kde ji nemám možnost
odstranit anebo kde se mi neodvratně vnucuje, považuji za
projev moderního vandalismu.
Před více než čtyřiceti lety o vandalismu mluvil Milan Kundera
na sjezdu spisovatelů a charakterizoval jej takto: „Vandal, to
je pyšná omezenost, která se cítí dobře v sobě samé a je
ochotna se kdykoliv dovolávat svých demokratických práv. Tato
pyšná omezenost se domnívá, že k jejím nezadatelným právům
patří přetvářet svět ke svému obrazu, a protože svět je
především to nesmírně mnohé, co ji přesahuje, upravuje si svět
ke svému obrazu tím, že ho ničí.“
Milan Kundera tehdy měl na mysli vandalismus komunistických
funkcionářů, ale tato charakteristika platí o každém druhu
vandalismu.
Vraťme se ke klikyhákům sprejerů. Ve většině případů v nich
ani při nejlepší vůli nenajdeme žádný jiný záměr než vzít
sprej a potřísnit jakýkoliv nepotřísněný předmět. Sprejera
zjevně nezajímá, co poskvrní, nechce vyjádřit nic víc, než že
jeho právem je dělat, co se mu zlíbí, tedy spíše ničit než
cokoliv vytvářet. Neliší se příliš od toho, kdo hanobí hroby
anebo kácí sochy.
Ve chvíli, kdy začneme posuzovat díla sprejerů jako specifický
druh umění, legitimujeme vše, co z jejich rukou vyjde,
legitimujeme zjevné projevy vandalství, „které považuje za své
právo přetvářet svět ke svému obrazu“. I když sprejerství je
často spojeno s pubertálním věkem a jeho projevy, člověka
napadá, že od toho, kdo jednou přijde vandalství na chuť,
můžeme čekat, že bude i v dalších letech spíše ničit než
tvořit. A protože čmáranic stále přibývá, nevěstí to do
budoucnosti nic dobrého. |
