|
|
Tři zapomenutí z druhého patra
V těchto dnech si připomínáme, že od od začátku pravidelného
českého rozhlasového vysílání uplynulo už osmdesát pět roků. S
jeho historií jsou spojena jména slavných osobností českého
kulturního a politického života, ale také jména, která už
upadla v zapomnění. Neprávem.
Eva Dobiášová byla první sportovní reportérkou
Československého rozhlasu. Ladislav Smutek ohlásil Evropě, že
skončila druhá světová válka, a při první služební cestě
v pražském rozhlase doprovázel Jana Masaryka. Ivan Jandl,
nejmladší československý nositel filmového Oscara, člen
Dismanova rozhlasového dětského souboru, řídil po léta provoz
na vysílacím pracovišti i usedal k mikrofonu.
Jedno mají společné: rozhlasové publikace a sborníky se o nich
nezmiňují, ani jmenné rejstříky je neuvádějí. Zůstali
zapomenuti, ač do pětaosmdesátileté historie našeho rozhlasu
patří. A proč z druhého patra? Druhé poschodí historické
budovy Československého i Českého rozhlasu bylo tradičně
sídlem zpravodajství, patřilo k němu i vysílací pracoviště a
operativní studio, odkud se odbavovaly Rozhlasové noviny, a
v roce 1968 zazněly první protesty proti intervenci armád
Varšavské smlouvy do Československa.
Reprezentantka u mikrofonu
 Eva
Dobiášová vstoupila do budovy na Vinohradské – tenkrát
Stalinově – třídě 12 poprvé v únoru 1952. Psát uměla
díky předchozímu působení v Lidových novinách, sportu rozuměla
– hrála závodně košíkovou za družstvo Orbisu. Reprezentovala
Československo dvakrát na mistrovství světa (v roce 1957
v Riu, o dva roky později v Moskvě, kde s týmem skončila na
třetím místě), třikrát na mistrovství Evropy, odkud si naše
hráčky vždy přivezly medaile. Eva Dobiášová patřila k oporám,
dodnes na ni pamětníci vzpomínají jako na jednu z hvězd
někdejšího zlatého věku československého basketbalu.
V té době dominovaly sportovnímu vysílání fotbal a hokej
„okupované“ reportéry Benešem a Sigmundem, a vůbec byla
sportovní redakce drsně mužská. Eva vnesla tón, který přetrval
dodnes, například u Aleše Procházky – zájem o takzvané malé
sporty, jemnost, kultivovanost.
Spojit trénink, zápasy a zájezdy s prací v redakci nebylo
lehké. Když po zápase v Praze spoluhráčky odpočívaly nebo
slavily úspěch, Eva pospíchala do rozhlasu na noční službu.
Když odjížděla na soustředění nebo na zájezd, museli
zaskakovat kolegové – ne vždy s nadšením. Noční službu měla i
v létě roku 1954, když Jaroslav Drobný jako první Čech vyhrál
Wimbledon. Vrchnost byla na rozpacích, jak to lidu sdělit či
spíše zatajit. Eva tu zprávu do vysílání zařadila. „Dej si
pozor, máš jet do Jugoslávie na mistrovství Evropy a my na
tebe budeme psát posudek!“ vyhrožoval jí tehdy politicky
přičinlivý kolega.
Jak rozhlas podvádí, poznala Eva Dobiášová brzy. Reportáže
vydávané za přímé vysílání se natáčely, kritická a politicky
nevhodná místa se v pásech označovala papírkem a vystřihovala
se. Například při vysílání z olympijských her 1952
v Helsinkách nebo při hokejových reportážích – choulostivým
tématem byla reprezentace SSSR. Občas papírek Evě vypadl a
bylo zle. Sloužit dvěma pánům – sportu a sportovní redakci –
zkrátka nešlo, jakkoliv to zní paradoxně. Eva, v té době už
Škutinová, dala přednost sportu, stala se redaktorkou
odborného basketbalového časopisu a z rozhlasu v roce 1958
odešla.
Válečný běženec hlásí mír
Ladislav Smutek, ročník 1921, původně úředník spořitelny
v Holešově, koncem války utekl z totálního nasazení a bloudil
Evropou. Náhoda ho přivedla do cesty redaktoru Jostenovi,
který hledal vhodné pracovníky do Rádia Lucemburk. Zřídilo je
československé ministerstvo zahraničních věcí, aby vysílalo
pro osvobozené Čechoslováky v Německu. Pět měsíců tam Ladislav
Smutek pracoval jako hlasatel. Oznámil i konec druhé světové
války. „Šel jsem tenkrát náhodou kolem dálnopisu a vidím, jak
právě vyťukává zprávu, že Japonsko kapitulovalo, válka tedy
definitivně na celém světě končí. Utrhl jsem ten papír a běžel
do studia. Možná jsme byli první, kdo to oznámil.“
S dobrým doporučením se Ladislav Smutek vrátil domů.
V Lucemburku ho sice přemlouvali, aby zůstal a pracoval dál
pro OSN, ale on chtěl studovat filozofii, a zamířil proto do
Prahy. Byl ale povolán na ministerstvo informací a odtud
vyslán do Československého rozhlasu.
Jeho první kroky v nástupní den, tedy 1. listopadu 1945, ale
nevedly do hlasatelny, nýbrž rovnou na reportážní cestu do
Lidic s Janem Masarykem a světoznámým houslistou Yehudi
Menuhinem. Zprávu o tryzně přivezl do Prahy a ještě večer
poprvé promluvil k posluchačům Československého rozhlasu. U
mikrofonu se střídal s Vladimírem Dvořákem, pozdějším
populárním textařem a konferenciérem.
Zprávy z Československé tiskové kanceláře tenkrát přicházely
hlučnou potrubní poštou nebo z takzvaného monitoringu. Ten
sídlil v Karlíně, redaktoři tam poslouchali cizí stanice a
jejich informace zpracovávali pro domácí užití. Jedním z nich
byl i Ludvík Aškenazy. Jeho úkolem bylo kromě jiného překládat
z turečtiny. Ladislavu Smutkovi se přiznal, že turecky vůbec
neuměl a všechny zprávy Rádia Ankara si vymýšlel. „Když měl do
rozhlasu přijít na oficiální návštěvu turecký vyslanec, milý
Ludvík se musel hodit marod, aby nedošlo k mezinárodní
ostudě,“ vzpomínal po letech jeho kolega.
V Gelovi neškrtat!
Ladislav Smutek zpracovával i slavné reportáže Františka Gela
z norimberského procesu. Nesmělo se v nich změnit jediné
slovo, jediná čárka, na to si autor dával až nedůtklivý pozor.
Na toho, kdo mu zasáhl do textu, se uměl zlobit a nemluvil
s ním.
„Až do února 1948 jsem žádnou diskriminaci nepocítil. Měl jsem
přístup ke všem zahraničním časopisům, byl jsem jako zpravodaj
vysílán na významné události i tiskové konference, které se
tenkrát nepřekládaly, takže jsem mohl využít své angličtiny i
francouzštiny,“ svěřil se Smutek před lety. V roce 1947 byl
vyslán jako zpravodaj Československého rozhlasu do Varšavy.
Únor 1948 neprožil v rozhlase, měl dovolenou. Až později se
dozvěděl, jaký tam panoval zmatek. Šéfredaktor Hronek byl na
služební cestě a mladí komunističtí novináři nevěděli, co se
děje. Ale zorientovali se brzy.
Zřízen byl cenzurní odbor a jeho vedoucí bděle a ostražitě
hlídala všechny texty. Ladislavu Smutkovi vytýkala například,
že ve svých zprávách nevěnuje dostatečnou pozornost mandelince
bramborové, což byl politický hit doby: americký brouk,
zanesený imperialisty na naše území, aby nám ničil úrodu.
V roce 1950 došlo na prověrky, v čele komise stál Štefan Rais,
vedoucí kanceláře prezidenta republiky, později ministr
spravedlnosti. „Moje prověrka trvala přes tři hodiny a já měl
pocit, že stojím před soudem. Prvního září přišel šéf a
oznámil, že musím spolu s dalšími kolegy odejít a že pouze ve
výrobě poznáme život a pracujícího člověka.“
Rehabilitační komise v roce 1968 shledala, že pracovní poměr
nebyl rozvázán legálně, že byly porušeny předpisy, a pokud
Ladislav Smutek chce, může se vrátit. Jenže dvakrát do téže
řeky... Redaktor Artie a úspěšný překladatel už našel
uplatnění jinde.
Oscar v inspekci
První nositel filmového Oscara Ivan Jandl, jako kluk
„dismanče“, nastoupil do Československého rozhlasu 8. února
1965 jako programový dispečer s platem 1300 Kčs. My jsme té
funkci říkali „inspektor“ a žen i mužů, kteří ji vykonávali,
jsme si vážili. Řídili a odbavovali program, připojování
stanic, zasahovali při poruchách všeho druhu, operativně
zařazovali náhradní program.
 V
roce 1969 se Ivan stal i hlasatelem, ale to už nadřízeným
začalo vadit jeho politické zaměření. Člen Klubu angažovaných
nestraníků byl pro normalizovaný Československý rozhlas
nestravitelný. Hlasatel Ladislav Vít vzpomíná na svého kolegu
rád: „Byl to dobrý parťák. Když někdo potřeboval vyměnit
službu, ochotně vyhověl, jenom přehledy tisku, zvláště
z Rudého práva, číst nechtěl. Cítil rozhlasově, měl výrazný a
příjemný hlas. Všechno, co dělal, myslel vážně, za svojí
pravdou a za svým názorem vždy až tvrdošíjně stál. A nebyl to
nudný patron, hrál závodně šachy, tuším, že za Trakce ČKD,
miloval Spartu a na její fotbalová utkání jezdil na kole třeba
až do Hradce Králové. Občas přišel do služby pozdě, u pořadu
S mikrofonem za sportem to bylo někdy na hranici rizika.
Ukazoval nám posudky, že odborně je pro rozhlas posilou, že i
jako hlasatel je dobrý, ale politicky nevyhovuje a musí být
odejit. Stalo se v létě roku 1972. Rozloučil se s námi
netradičním způsobem – lístkem na nástěnce.“
Ladislav Vít si ten papírek schoval jako památku na dobrého
kolegu.
Součást rozhlasové historie
Všechny tři „zapomenuté“ jsem poznal osobně, často jsme
spolupracovali. S Evou Dobiášovou jsem absolvoval první noční
službu, od Ladislava Smutka mám i knihy, které přeložil,
například V. I. Lenin – počátek teroru, s Ivanem Jandlem jsme
často protlačovali do vysílání nečekaně prodloužené sportovní
přenosy. Všichni zmínění kolegové patří do rozhlasové
historie, nebyli tu jenom na návštěvě. Proto na ně v letošním
výročním čase vzpomínám.
Karel Tejkal, publicista, spolupracovník ČRo 2 – Praha
Snímky Archiv Českého rozhlasu |
