|
|
Reportáž René Kočíka z bolivijské La Higuery
Na zápraží nenápadného domku na okraji argentinského Rosaria
večer co večer vychází starý muž. Usedá do proutěného křesla,
z ohmatané dřevěné krabičky vytahuje dobře ubalený doutník,
energickým šmiknutím ostrého nožíku zbaví habano konce a
rozkošnicky se zahalí do oblaku modravého dýmu. Zamyšlený srká
hořké maté, mne si kyprý postříbřený plnovous a jeho oči, ve
kterých je přítomen zvláštní smutek i radost, se dívají někam,
kam nikdo jiný nedohlédne... Jako jsou na světě lidé, jež
nepřesvědčíte, že Elvis Presley už dávno zpívá v muzikantském
nebi, zvláště v Latinské Americe není těžké se potkat s lidmi,
kteří věří, že nikdy nezemřel ani Ernesto Che Guevara.
 Argentinský
lékař a profesionální revolucionář. Romantický snílek a ikona
revoltující mládeže. A také kruté monstrum, které svým
odpůrcům nemilosrdně vzkazuje: „Popravíme vás všechny!“
V polovině června by mu bylo rovných osmdesát let, kdyby v
říjnu roku 1967 ve vísce La Higuera v bolivijských Andách
netřeskly výstřely, které nadobro ukončily Che Guevarův život.
V tom zapomenutém kraji se ale zároveň zrodil mýtus, který
žije dodnes. Vypravme se tam.
Revolucionář v Praze
„Situace není dobrá,“ zapsal si devětatřicetiletý Che Guevara
do deníku v září 1967. O pár dní později byly po tuhé bitvě
poblíž La Higuery zbytky jeho guerillového oddílu rozprášeny a
Che zajat a zastřelen. Sen o revoluci v srdci Jižní Ameriky se
rozplynul.
Irmě Rosadové bylo tehdy jednadvacet a vzpomínka na napjaté
dny jí v paměti dosud nevybledla. V La Higueře prožila celý
život, dnes vede malý krámek a u hrnku s čajem z lístků koky
se ochotně dává do řeči. „Partyzáni se v okolí vsi pohybovali
několik dní. Lidé se jich ale spíš báli. Nechápali, když jim
Che tvrdil, že je přišli osvobodit.“
 Bolívie
se měla stát rozbuškou revoluce v Jižní Americe po Che
Guevarově neúspěchu v Kongu. Několik měsíců zkraje roku 1966
se na bolivijskou misi připravoval i během tajného pobytu
v tehdejším Československu. „Byly to možná nejhorší měsíce
v životě Che: temné a osamělé, prostoupené nejistotou,“ píše
Che Guevarův životopisec a bývalý mexický ministr zahraničí
Jorge Castaňeda. Che měl pobývat v utajeném domě na západním
okraji Prahy, údajně poblíž Lidic. Ztrápený africkým fiaskem a
sužovaný astmatem (podle neověřených zpráv mu dokonce sovětské
léky na astma s prošlým datem způsobily otravu) plánoval
uprostřed syrové středoevropské zimy novou – osudnou –
revoluční výpravu.
V listopadu 1966 přijel Che Guevara v přestrojení a na
uruguayský pas do bolivijského hlavního města La Pazu. Scénář,
kdy se k partyzánům začnou postupně přidávat chudé venkovské
masy, ale brzy začal zadrhávat. Mentalita převážně indiánského
obyvatelstva žijícího v odvěké harmonii s přírodou nebyla
úrodnou půdou pro revoluční myšlenky. Do deníku, který je
melancholickým svědectvím o tom, že se dostal do pasti, z níž
není úniku, si Che Guevara poznamenal, že „obličeje vesničanů
byly neproniknutelné“. Povstalci se dostávali do stále větší
izolace.
S odstupem času je zřejmé, že i bolivijské dobrodružství bylo
předem odsouzeno k nezdaru. Regály literatury dnes hledají
odpověď na otázku, proč Che na tak hazardní podnik přistoupil
a kdo všechno ho zradil. Bolivijští komunisté, kteří pro
ohnisko povstání vybrali strategicky vůbec nejhorší oblast na
jihovýchodě země? Fidel Castro, pro kterého byl mrtvý mučedník
revoluce užitečnější než problémový comandante plný života?
Přenechme tyto úvahy historikům a vraťme se do La Higuery, ve
které se schylovalo k rozuzlení celého příběhu.
Zastřelili ho jako psa
„Dnes uplynulo v naprostém klidu, bez komplikací a idylicky
jedenáct měsíců od zahájení partyzánské války. Až na to, že o
půl jedné odpoledne přišla do našeho kaňonu stařenka, pásla tu
kozy a my jsme ji museli zadržet. Tato žena nám nedala žádnou
důvěryhodnou informaci o vojácích.“ Tento zápis v Che
Guevarově deníku má datum 7. října 1967. Byly to jeho poslední
řádky. Následujícího dne se smyčka zatáhla a bolivijské
jednotky s americkým výcvikem hlásí splnění úkolu: Che Guevara
je dopaden.
 „Byl
zraněný, zarostlý a zesláblý. Spoutaného ho fotografovali před
školou, kam ho pak zavřeli s dalšími spolubojovníky,“ líčí
Irma Rosadová, co se v La Higueře dělo vpředvečer Che
Guevarovy smrti. Zapadlá andská víska měla do dějin teprve
vstoupit. Stále totiž nebylo jisté, že právě tady skončí Che
Guevarova pozemská pouť. Američané zřejmě bolivijskou vládu
žádali, aby byl zajatec udržen naživu a přepraven k výslechu
do Panamy. Po hodinách konzultací přichází šifrovaná zpráva:
Papi 600 – označení pro Che Guevaru s kódem pro jeho zabití.
Po poledni 9. října 1967 plní seržant Mario Terán rozkaz.
„Ti vojáci byli opilí, zastřelili ho jako psa,“ říká
vesničanka a potvrzuje tak rozšířenou verzi, že se Terán na
exekuci posilnil alkoholem. Traduje se, že Che Guevara vojáka
přivítal slovy: „Střílej, ale zabiješ jen člověka.“ Bolivijský
lékař Reginaldo Arze, který byl později přítomen u ohledání
mrtvého, ve svých vzpomínkách uvádí, že revolucionář propadl
hysterii a svého kata častoval nepublikovatelnými výrazy. Už
nebyl tím, kdo sám vydává rozkaz k popravě.
Che Guevarovo tělo bylo poté přivázáno k přistávací lyžině
vrtulníku a přepraveno do sedmdesát kilometrů vzdáleného
městečka Vallegrande. Jeptišky v místní nemocnici ho pečlivě
umyly, učesaly a převlékly. Mrtvola pak byla vystavena na
betonové desce prádelního stolu v zahradě špitálu. Kdo chce,
zahlédne ve smířené tváři a otevřených klidných očích na
fotografiích Freddyho Alborty obraz Krista. „Jeho kati
propůjčili lidskou tvář mýtu, který obletí celý svět,“ napsal
už jednou citovaný Castaňeda.
Hrob na letišti
Dnešní Vallegrande je ospalá provinční díra. Když na chvíli
zavřu oči a zaposlouchám se do štěbetání trhovkyň, jako bych
se ocitl v některém z Márquezových románů. Odehraje se tady
poslední dějství našeho příběhu.
Dlouho nebylo jasné, co se stalo s Che Guevarovým tělem. Bylo
poté, co z něho byly pro potřeby identifikace amputovány ruce,
opravdu zpopelněno, jak zněla oficiální verze? Rozluštění
záhady přineslo až roku 1995 prohlášení jednoho z bolivijských
generálů, kteří se honu na slavného Argentince účastnili: Che
Guevara leží v hromadném hrobě pod přistávací dráhou letiště
ve Vallegrande. Tam byly v červenci roku 1997 ostatky skutečně
nalezeny, převezeny na Kubu a uloženy ve městě Santa Clara.
Kdyby se v husté vysoké trávě nevlnil signalizační praporek,
asi bych nepoznal, že jsme na letišti. „Pravidelné lety byly
zrušeny, létá se jen v nejnutnějších případech, když jde o
záchranu lidského života,“ vysvětluje mladík Géronimo, který
mě provází. Zarostlé dolíky na ploše letiště prozrazují, kde
všude před lety kutali argentinští a kubánští experti, než se
jim hrob Che a jeho druhů podařilo odhalit. Nedávno tu vyrostl
památník. Stojím na betonovém ochozu nad vlhkou jámou
vydávající těžký pach hlíny, ve které tři desítky let tlely
revolucionářovy kosti, a nemůžu se ubránit pocitu absurdity,
tolik příznačné pro století, do kterého se narodil muž, jehož
životu dala smysl teprve smrt.
Prokletý fíkovník
V jediné místnosti staré školy v La Higueře, kde byl Che
Guevara zabit, je dnes muzeum. Na návsi velké jako dlaň stojí
jeho socha a pomník. Z Vallegrande sem vede jen obtížně
sjízdná hliněná silnice zařezávající se do strmých horských
svahů. Po letních deštích je na mnoha místech poničená, hrozí
sesuvy a padající kamení. Taxikáře přemluví až pořádná hrst
bankovek. Sedmdesát kilometrů urazíme za tři a půl hodiny
kodrcavé jízdy.
Vesnice se vylidňuje, v současnosti má asi šedesát obyvatel.
Ještě před čtyřiceti lety tu přitom žilo asi osmdesát rodin.
V osadě dodnes není elektřina. Kdo může, odchází. Zůstávají
především staří. Místo, které lidé vyrvali divoké horské
přírodě, si džungle bere pomalu zpět. „La Higuera je
prokletá,“ posteskne si Irma Rosadová a připomene obraz
z Nového zákona, kdy Ježíš prokleje fíkovník. Jméno vsi, v níž
Che Guevara našel smrt, v překladu zní: Fíkovník.
Svůj poslední boj svedl Che v roklině Churo. Vede mě do ní syn
místní učitelky. Chlapík z proslulého portrétu od Alberta
Kordy ho příliš nezajímá, zato můj mobilní telefon zkoumá
dychtivě. Teplý vzduch je po dopolední bouřce prosycený
omamným pachem durmanu. Na malé planině, kde se kdysi
postřelený a astmatem vysílený vůdce guerilly vzdal údajně se
slovy: „Nestřílejte, mám pro vás větší cenu živý než mrtvý“,
leží kámen s nápisem: „Che žije“. Miliony tetování a triček s
portrétem vousáče v černém baretu na mladých tělech po celém
světě dávají tvrzení v jistém ohledu za pravdu.
René Kočík
Snímky autor |
