|
|
 Ladislav
Horáček,
nakladatel
S nakladatelem Ladislavem Horáčkem jsem se sešel v Litomyšli.
Seděli jsme na zahradě Portmonea – jak Josef Váchal „sídlo“
svého přítele Josefa Portmana nazval ve svém Krvavém románu.
Dům, který Váchal ve dvacátých letech vyzdobil nástěnnými
malbami, se ale dlouho jmenoval Portmoneum pouze v románu.
Teprve od roku 1993, kdy tu po restaurování Váchalových maleb
Horáček otevřel muzeum, se mu říká obecně Portmoneum. Mezi
natáčením rozhovoru jsme poslouchali rozhlasovou nahrávku
Krvavého románu s Leošem Suchařípou. Četbu na pokračování
připravil sám Ladislav Horáček, první soukromý nakladatel
v Čechách (možná v Československu) po roce 1989, vydavatel
knih Josefa Váchala, Václava Havla, reedice Ottova slovníku
naučného a majitel jednoho z největších nakladatelských domů u
nás. Horáčkovo nakladatelství Paseka sídlí v Praze a
Litomyšli.
Kdy jste přišel na to, že budete nakladatelem?
Před rokem 1989 jsem chodil po Praze a vykládal, že až bude po
válce, tak si založím soukromé nakladatelství. Tenkrát jsem
působil jako redaktor ve Středočeském nakladatelství. V té
době, která se velmi zvláštně nazývala normalizace, přitom
normální opravdu nebyla, jsme s Ivanem Beránkem a Lenkou
později Kruisovou založili filmovou společnost Fragonard. Na
osmičku jsme tenkrát točili kapitoly z Váchalova Krvavého
románu. Krvavý román je takový můj osud. Byla to první kniha,
kterou nakladatelství Paseka vydalo. Řekli jsme si, že budeme
vydávat hlavně Váchala a řekněme pokleslejší literaturu,
kterou měl autor Krvavého románu rád. Zpočátku jsme si
mysleli, že to zvládneme ve třech lidech. Vůbec jsme netušili,
co se bude dít kolem nás, že začnou vycházet spousty knih. I
Paseka, název našeho nakladatelství, má váchalovskou
souvislost, jde o autobiografickou postavu nakladatele Paseky
z Krvavého románu.
Vaše nakladatelství brzy oslaví dvacet let své existence. Jaký
byl jeho vývoj?
Paseka prošla několika etapami vývoje. V první jsme se
zaměřili na Váchala a Tarzana. Následovalo období, kdy jsme
začali vydávat Ottův slovník naučný, a kdy jsme přizvali ke
spolupráci kamarády historiky – výsledkem bylo velké množství
historických publikací. Tento okruh historiků dodnes s Pasekou
spolupracuje. Vytvořili jsme tak druhý a dnes už možná i
hlavní program nakladatelství. Potom jsem onemocněl a přizval
ke spolupráci Vladimíra Pistoria. A v Pasece se zase úplně
všechno změnilo. Vladimír chtěl vydávat hlavně překladovou
literaturu. Do Paseky přišla řada nových redaktorů, kteří dřív
s Vladimírem spolupracovali v Mladé frontě. Ti zase přivedli
své spolupracovníky, především překladatele. S Vláďou jsme
spolu vydrželi hodně dlouho, rozešli jsme se až po šesti
letech, a přitom se naše názory na svět a hlavně na to, jak má
vypadat nakladatelství, velmi liší. Nakonec nakladatelství
začala řídit moje mladší dcera Anna, která v té době
vystudovala ekonomii.
Co říci o posledním období Paseky?
Vracíme se zpátky k Váchalovi. Letos vyšla Šumava, největší
Váchalova kniha. Udělali jsme ji ve dvou verzích, jednak jako
faksimile původního nadstandardně obrovského formátu a potom
ve zmenšené verzi. A v těchto dnech vychází další Váchalova
knížka, Tři písně Antonína Koniáše.
Jak byste popsal své pojetí nakladatelské práce?
Je takové velmi osobité, stejně jako moje povaha. (smích) Já
si musím vždycky všechno udělat podle svého. Pokaždé trvám na
svém názoru a koriguji ho pouze v přátelském kruhu svých
kamarádů, nejlépe v restauracích. Vladimír Pistorius formoval
nakladatelství u počítače. Já své nakladatelství vytvářím v
přátelských rozhovorech u piva. Tam přicházejí všechny
podstatné nápady.
Pivo sehrává v české literatuře důležitou roli. Připomeňme
Haška, Hrabala, ale i Váchala.
Krátce otevření nakladatelství jsme založili takzvaný
Literární klub, což byla docela obyčejná hospoda, ale tehdy do
ní chodil takzvaně celý svět. Přicházeli tam emigranti,
někteří se už vrátili, jiní si teprve oťukávali terén. Chodili
tam rozhlasáci, novináři, výtvarníci, restaurátoři, grafici.
Natáčela tam televize. Ta hospoda byla něco na způsob
nakladatelské dílny. Zároveň jsem ji mohl považovat za
reklamní podnik. Mnoho novinářů tam čerpalo inspiraci pro
články a recenze. Nikdy jsem neabsolvoval tolik interview jako
v době, kdy Paseka provozovala hospodu. Doplácel jsem na ni
každý měsíc tak třicet tisíc, ale těch peněz jsem nelitoval,
byla to krásná i levná propagace.
Jiří Kamen, redaktor ČRo 3 – Vltava
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 24. 6.
Foto Jarka Šnajberková |
