|
|
Marné putování proti proudu času
 Všechny kroky, které chce člověk udělat proti běhu dějin, jsou
marné. Přestože své době neunikneme, můžeme se pokusit
vtisknout jí svou pečeť a zanechat v ní svou stopu. Takové je
poselství, jež do románu Ztracené kroky uložil kubánský
spisovatel Alejo Carpentier. Dvanáctidílnou četbu na
pokračování z této knihy odvysílá v rámci projektu Španělský
rok stanice Vltava.
Alejo Carpentier (1904–1980) umělecky dozrával pod silným
vlivem surrealismu, na skutečnou spisovatelskou dráhu vstoupil
až ve svých pětačtyřiceti letech, kdy vydal krátký román
Království z tohoto světa (česky vyšel roku 1960), kde poprvé
v předmluvě použil termín, který se začal překládat jako
„magický realismus“. Ten se časem vžil jako označení pro
úchvatně překvapivou skutečnost latinskoamerického světa,
zvláště z pohledu Evropana, jímž Carpentier sám částečně byl.
Carpentierův život byl barvitý: v Havaně studoval architekturu
a hudbu, ale pro politickou činnost proti diktátoru Machadovi
byl pronásledován, až se mu podařilo roku 1928 odplout do
Francie. Za druhé světové války se po dlouhém putování vrátil
na Kubu, ale roku 1945 – tentokrát za diktátora Batisty –
ostrov opět opustil a usadil ve Venezuele. Na Kubu se vrátil
až po vítězství Castrovy revoluce, vstoupil do komunistické
strany a zastával významné funkce. Nakonec byl jmenován
kulturním radou v Paříži, kde zůstal až do své smrti.
Podnětem k napsání Ztracených kroků, stěžejního Carpentierova
románu z roku 1953 (česky 1963), byla cesta k pramenům
Orinoka, kterou autor podnikl v roce 1949. Román rychle
pronikl k čtenářům celého světa a Carpentierovi získal pověst
předního prozaika. Vypravěč příběhu, jihoamerický hudební
skladatel, je univerzitou vyslán do amazonských pralesů, aby
získal původní hudební nástroje domorodého obyvatelstva. Na
své cestě je stržen čistotou a celistvostí lidí, které dosud
nezasáhla moderní civilizace, a zatouží po obrodě vlastního
života. Na své pouti proti proudu Orinoka potká ženu, kvůli
níž se rozhodne zůstat v pralese. Je však vypátrán průzkumným
letadlem, vyslaným z podnětu univerzity a jeho opuštěné
manželky. Hrdina se rozhodne na čas vrátit do civilizace, aby
se rozvedl se svou ženou a přivezl si věci potřebné k tvůrčí
práci, ale při zpáteční cestě nenajde na břehu řeky znamení
označující vstup do pralesa...
Putování proti proudu Orinoka do nitra amazonských pralesů je
vlastně cestou proti proudu času. Hrdina se vrací nejen do
kraje svého dětství, ale také do doby „dětství“ lidské
společnosti. Rozhodne se zůstat v „údolí zastaveného času“ a
opustit svůj dosavadní život, který mu náhle připadá prázdný.
Pokus uniknout shonu moderní civilizace zákonitě ztroskotá:
nenalezené znamení označující vstup do pralesa je symbolem
marnosti všech kroků proti proudu času.
Četbu na pokračování z románu Ztracené kroky připravil
z vlastního překladu Eduard Hodoušek. Pořad byl natočen v roce
1996 a v režii Petra Adlera v něm účinkuje Boris Rösner. Od
středy 30. července vždy v 18.30 vysílá ČRo 3 – Vltava.
Petr Turek, redaktor ČRo 3 – Vltava
Foto Jarka Šnajberková
|
