|
|
Dokumenty o nevšedních osudech
Osud muže jménem René Plášil by vydal na novelu či hraný film.
Nikoliv na thriller – i když protagonistou je zkušený, zřejmě
nenapravitelný kriminálník –, ale spíš na psychologické drama.
Helena Třeštíková zvolila pro jeho životní příběh metodu,
kterou sama dovedla k vysoké kvalitě – časosběrný dokument.
Snímek René přichází do kin po titulu téže autorky Marcela,
navíc v době, kdy Česká televize uvádí malou přehlídku jejích
televizních dokumentů.
 René
je v tomto kontextu svým způsobem ojedinělý projekt; autorka s
ním hodně riskovala (zloděj jako hrdina dokumentu!) a dost
investovala: kromě tvůrčího úsilí poskytla svému pochybnému
hrdinovi i osobní pomoc (například zařídila knižní vydání jeho
textů) a důvěru (přitom jí vykradl byt a připravil o
videokameru). Reného sleduje už dvacet let, od jeho prvního
pobytu ve vězení pro mladistvé. Už z úvodních záběrů je vidět,
že sedmnáctiletý mladík je velmi inteligentní a komunikativní,
ochotně o sobě hovoří a spolupracuje. Po prvním propuštění
však dál pokračoval v trestné činnosti – i proto, že se
nestihl naučit nic, čím by se živil. Nikdy nevydržel na
svobodě déle než rok. Nicméně ve vězení četl, prohloubil si
slovní zásobu i vzdělání. Srozumitelně formuje, je schopen
sebeanalýzy, je přesvědčivý. Třeštíková ho provází ve vězení i
na svobodě a nemá to s ním snadné. Svědčí o tom i jeden
z Reného výbuchů – když ji obviní, že ho využívá.
Neoprávněnost tohoto tvrzení dokazuje režisérka nejen svým
přístupem k Renému „mimo kameru“, ale i způsobem vedení
dialogu „na place“. Jedná s ním bezprostředně, a i když
neustupuje ze svých pozic, nemanipuluje ho, nechává ho, aby
byl svůj, uvolněný a přirozený.
Osobnost režisérky je ve filmu trvale přítomna, nikoliv však
násilně či s akcentovanou dominancí, ale jako přirozená
součást dění. Vedle zmíněného umění dialogu stojí u Třeštíkové
za pozornost i zdařile využitý motiv dopisů, které jí René
psal – tvoří důležitou součást filmu a výmluvně dokreslují
hrdinův portrét. Psal je od počátku vzájemného kontaktu (také
je pro film sám načetl). Působivé jsou rovněž předěly, jež
časově rytmizují Reného život. Jde vesměs o kratičké dobové
záběry, většinou připomínající prezidentské volby. Naznačují
plynutí času a současně dosvědčují, že hrdina zůstává dobou
téměř nedotčen.
Slepé lásky jsou z jiného soudku. Název filmu mladého
slovenského dokumentaristy Juraje Lhotského si půvabně pohrává
s rčením o slepé lásce, aby s vážností, neobyčejnou hloubkou a
emocionálním nasazením vyprávěl několik milostných příběhů
nevidomých lidí: učitele hudby Petra a jeho ženy, Eleny a
Laca, kteří se připravují na příchod děťátka, mladičké
studentky Zuzky, Roma Mira a jeho „bílé“ přítelkyně Moniky.
Obyčejní lidé potýkající se s běžnými starostmi
handicapovaných – jenže každý z nich je něčím mimořádný. Jeden
má absolutní sluch a báječnou fantazii, druhý odhodlání
bojovat za právo na lásku, třetí duši plnou něhy k příštímu
miminku. Všichni jsou bohatí láskou či jejím hledáním. Každý
má cosi, co mnozí vidící možná nedokáží ani spatřit, natož
prožít. Jímavě citlivý pohled na svět nevidomých nebudí
soucit, ale radost.
Agáta Pilátová, publicistka |
