|
|
 Bard
zatemněných pokojů
„Kdokoli se zajímá o hudbu, toho musí zajímat i Cohen,“ řekl
před pár lety Bono Vox, zpěvák dnes nejslavnější rockové
skupiny U2. Jeho poklona kanadskému písničkáři (a jistěže i
renomovanému romanopisci a básníkovi) Leonardu Cohenovi není
nic ojedinělého. Vedle Boba Dylana zřejmě není muzikantské
ikony, jejíž sláva by byla s věhlasem Cohenovým srovnatelná.
Charizmatický zpívající básník je také poslední žijící hudební
legendou, která dosud nekoncertovala v Česku. 27. září se to
změní – necelý týden po svých čtyřiasedmdesátých narozeninách
vystoupí Cohen v Praze.
Layton, Lorca a Buckskin Boys
Cohen pochází z konzervativní židovské rodiny. Jeho
pradědeček, učitel na rabínské univerzitě v Litvě, emigroval v
druhé polovině 19. století do Kanady a s rodinou se usadil v
Montrealu, kde se v roce 1934 narodil i jeho pravnuk Leonard.
Dostalo se mu klidného dětství a vybraného vzdělání.
Vystudoval nejlepší anglickou univerzitu v Québecu a posléze i
Kolumbijskou univerzitu v New Yorku, kde – již jako začínající
básník – začal vstřebávat impulzy vysílané tamní beatnickou
scénou. Ginsberg, Kerouac, Ferlinghetti, Burroughs – ti
všichni mladého Cohena ovlivnili, stejně jako kanadský básník
Irving Layton, s nímž se dlouhých čtyřicet let přátelil, a
také Federico García Lorca, jehož básně si objevil už v
patnácti letech.
V sedmnácti Cohen založil svou první kapelu, jmenovala se The
Buckskin Boys a na jejím repertoáru byla převážně country
hudba. Leonard v ní hrál na kytaru, neboť lekce piana z útlého
dětství v něm nezanechaly hlubší stopu. Hudba vůbec zůstávala
na druhé koleji jeho zájmu, a to až do poloviny šedesátých
let. Do té doby ovšem stihl získat několik literárních
stipendií a vydat několik knih – včetně ceněného
autobiografického románu Oblíbená hra či básnické sbírky
Květiny pro Hitlera.
Na hotelu Chelsea
 V
roce 1966 se Cohen v New Yorku seznámil se zpěvačkou Judy
Collinsovou, která v témže roce nazpívala na své album In My
Life jeho dodnes obdivovanou píseň Suzanne. Judy Leonarda na
oplátku seznámila s mnoha důležitými lidmi – například s
proslulým producentem Johnem Hammondem, který objevil Billie
Holidayovou a později Bruce Springsteena, ale také s Nico,
chladnou kráskou, z níž Fellini udělal herečku a Andy Warhol
zpěvačku. Během svého pobytu v hotelu Chelsea, dobré adrese
všech newyorských bohémů, prožil Cohen další milostný románek
– „moderní Marlene Dietrich“, jak Nico nazývali, vystřídala
bluesová divoženka Janis Joplinová.
Také populární hudba druhé poloviny šedesátých let zažívala
rušné období. Svá debutová alba připravovali Lou Reed, John
Cale a další „Warholovy děti“ z Velvet Underground, první
úspěchy slavil Jim Morrison a Doors, Bob Dylan válčil s
folkovými puristy o rockový zvuk své nové kapely a Beatles se
chystali ohromit svět Klubem osamělých srdcí seržanta Pepře.
Atmosféra těch let a potřeba lidí poslouchat dosud neslýchané
pomohly Cohenovi ke kontraktu s nahrávací společností
Columbia, která na konci roku 1967 vydala jeho první album
Songs of Leonard Cohen, první krůček k umělcově celosvětové
popularitě, která trvá dodnes.
Deska obsahovala deset písní, z nichž většina pojednávala o
vztahu k ženám, od již známé Suzanne po Sisters of Mercy
inspirovanou mladými bezdomovkyněmi, kterým Cohen jedné zimní
noci poskytl nocleh. Další píseň So Long, Marianne byla pro
změnu věnována jedné ze zpěvákových femme fatale, uhrančivé
blonďaté manželce norského spisovatele Axela Jensena, s níž se
zpěvák seznámil na řeckém ostrově Hydra, svém celoživotním
útočišti nedaleko Peloponésu a kousek od Athén.
Byť zprvu Cohen považoval psaní písní pouze za způsob, jak
poměrně rychle vydělat peníze, úspěch jeho prvních nahrávek
způsobil, že hudba v jeho životě natrvalo převážila nad
literaturou. V rychlém sledu za sebou vydává další studiová
alba Songs from a Room a Songs of Love and Hate, mezitím
absolvuje první evropské turné. A bohatne – což ho trochu
děsí, stejně jako jeho stále se stupňující pracovní a životní
tempo. Už v té době se opakovaně uchyluje do zenového centra
Mount Baldy v jižní Kalifornii.
Vhodné k podřezání žil
 Cohenovy
křehké, ve své podstatě snadno předvídatelné a přesto (nebo
právě proto) velmi silné balady, doprovázené zprvu jen
jednoduchým kytarovým doprovodem, se už v sedmdesátých letech
často stávaly terčem kritiků. Někteří o nich psali jako o
hudbě vhodné k podřezání žil a jejich autora a interpreta
nazývali bardem zatemněných pokojů. V druhé polovině
sedmdesátých letech byla tato uštěpačnost na místě. Zpěvák
umělecky tápal a jeho nahrávky byly stále méně úspěšné a stále
více ponuré.
Opravdovým comebackem se stalo album I‘m Your Man, které vyšlo
v roce 1988 a způsobilo novou vlnu zájmu o Cohenovu tvorbu.
Vyvrcholil deskou na jeho počest, kde se v coververzích
Cohenových nejslavnějších písní přihlásila k osobnosti svého
inspirátora nebývale pestrá skupina interpretů a kapel – od
intelektuálních rockerů R.E.M., přes garážově drsné
postpunkové Pixies, až po australského rock‘n‘rollového
šansoniéra Nicka Cavea.
Album I‘m Your Fan z roku 1991 je ale jen jedním z důkazů
toho, že Cohenovy písně si vždy žily specificky svým životem.
Zní to neuvěřitelně, ale relativně hodnověrné prameny uvádějí,
že v průběhu posledních čtyřiceti let vzniklo hodně přes tisíc
nových verzí Cohenových písní, některou z jeho skladeb si k
obrazu svému předělali Joe Cocker, Suzanne Vega, Joni
Mitchellová, Neil Diamond, Tracy Chapmanová, Jeff Buckley,
Diana Rossová a řada dalších.
Připomeňme i české interprety: Cohenovy písně přebírali do
svého repertoáru Karel Gott, Pavel Bobek, Petr Spálený, Václav
Neckář, jeho texty překládali Zdeněk Rytíř, Vladimír Merta,
Pavel Šrut, František Novotný či Vladimír Poštulka. Dalším
tvůrcům se Kanaďanova tvorba dostala hluboko pod kůži – zkuste
si někdy poslechnout Paper-Thin Hotel z Cohenova alba Death of
a Ladies‘ Man. Uslyšíte Hapkovu Levandulovou…
Žid v buddhistickém klášteře
V posledních dvaceti letech se Leonard Cohen posluchačům
připomíná značně nepravidelně. Čtyři roky po I‘m Your Man
vyšlo album The Future, pak skoro deset let ticho po pěšině –
písničkářovy celoživotní deprese, tlumené prozacem či
alkoholem, se již ukázaly být nepřekonatelnými a vyžádaly si
tentokrát nepřerušovaný a dlouholetý pobyt v Mount Baldy.
Cohen se doslova uzavřel před světem, stal se řádným
buddhistickým mnichem, meditoval, vařil svým bratrům a
pokoušel se nalézt rovnováhu, klid a uspokojení.
Až v roce 2001 se na trhu objevilo CD s názvem Ten New Songs –
desítka poklidných skladeb za doprovodu již značně
chladnokrevného syntezátoru a vokálů Sharon Robinsonové sice
nikterak neoslnila, ale definitivně vrátila posluchačům jejich
miláčka. O tři roky novější deska Dear Heather už dopadla
podstatně lépe a již brzy by na ni měla navázat další studiová
nahrávka, jíž letošní velkorysé koncertní turné, první po
dlouhých patnácti letech, bezesporu udělá skvělou reklamu.
Přičiny té nenadálé Cohenovy aktivity jsou zcela prozaické.
Před třemi lety byl zpěvák okraden svým blízkým
spolupracovníkem, přesněji řečeno, jeho manažer dokonale vysál
účet, kam si Cohen ukládal peníze „na penzi“. Z pěti milionů
dolarů nezbylo skoro nic a Leonard musel začít znovu pracovat.
Tuneláři všech zemí, spojte se! Umění vás potřebuje – chtělo
by se dodat.
Pokořitel času
Turné, jež bude mít svou pražskou zastávku na hokejovém
stadionu Sparty v Holešovicích, bylo zahájeno 6. června v
Torontu a z Kanady se poté přesunulo rovnou do Evropy – ve
Spojených státech není zatím hlášen ani jediný koncert. Muž,
kterému buddhisté přezdívají Osamělý útes, přijede do Prahy se
sedmičlennou kapelou, třemi zpěvačkami a s vavříny z festivalů
v Montreux či v Glastonbury, kde byl letos hlavní hvězdou –
bez ohledu na to, že jedna z přehlídek odedávna patří jazzu,
zatímco druhá rocku. „Cohen pokořil čas,“ napsal jistý novinář
v recenzi na jedno ze zpěvákových letošních vystoupení. Sami
uvidíme, sami uslyšíme. Haleluja!
Milan Šefl
Foto Tom Sheehan |
