|
|
 Ivan
Němec, publicista
Náročná dramatická koláž
Jaromír Ptáček, rozhlasový dramatik a dramaturg, který jako
osmasedmdesátiletý před pěti lety zesnul, se řadí k významným
osobnostem historie české rozhlasové hry. Přestože je autorem
takřka čtyřicítky rozhlasových her, které poutají jak
myšlenkovou závažností, tak i originalitou dramatické stavby a
nekonvenčním používáním vyjadřovacích prostředků, zůstal
dodneška dramatikem, jehož jméno zná málokdo.
Hry Jaromíra Ptáčka vznikají často jako montáže, v nichž se
mísí prvky dramatické i epické a vůdčí roli v nich má koláž
hudby, zvuků a hlasů. Stěží v jeho dramatech nejdeme
„klasický“ realistický příběh s obvyklými dialogy, neboť
lidskému osudu dává spíše podobu básnické metafory, která se
vyjeví až v určitých souvislostech, ve spjatosti s obrazem
společnosti a doby. Mnohé z načrtnutých znaků se objevují i
v jeho dramatické koláži Faethon, kterou režisér Ivan Holeček
natočil v roce 1989. Její reprízu jsme mohli sledovat v úterý
29. července na stanici Vltava.
Způsob, jímž autor přikročil k epické struktuře antické báje,
však nespočívá v její dramatizaci. Také ozvuky starověkého
mýtu o Faethónovi, synu boha slunce Hélia, jenž nezvládne
otcovy ohnivé koně, které si na něm vyškemrá, a skončí svůj
život jeho rukou, slouží spíše jako rámec pro složitě
vyjadřovanou morální sebereflexi. Homérova slova z Proměn –
„Faethón nezvládl vůz a padl, však při velkém, odvážném činu“
– se sice z Ptáčkovy koláže neozvou, ale v jejich oparu jakoby
dílo probíhalo. Vnímáme závažné úvahy o životě a smrti, o
mezilidských vztazích a věčných lidských hodnotách, k nimž
patří i láska, o šíleném závodě mířícím ke smrti, do něhož se
život proměňuje. Kladou se otázky, zda je důležité umět vracet
se zpátky a padá odpověď: „V této hře o nic jiného nejde.“
Celé toto básnické podobenství, tato autobiografická metafora
životního hledání a ohlížení se, probíhá v neustálém „rachotu“
nízké ohlupující všednodennosti, a sotva se zrodí náznak
celistvé dějové situace, okamžitě ho přeruší řvoucí reklamy,
počítání peněz, naivní banality manželských rozmíšek,
opakovaná deklamace kuchyňského receptu, z níž to kape
žravostí. V postavách Ptáčkova dramatu, jejichž vyjadřování je
většinou vysoce stylizované, se nelze orientovat a nelze
v nich ani hledat nějakou psychologickou propracovanost. Jsou
to spíše zobecněné typy, které zobrazují atmosféru doby, v níž
málokdy jeden druhého slyší, v níž dvojice žijí spíše vedle
sebe než spolu a každý opakovaně přemílá jen to své. Přes
zdánlivý chaos a navzdory absenci pevné dějové linie má však
koláž i její inscenace emocionální působivost a určitý řád,
který vzniká rytmizací celku, k níž přispívají opakující se
refrény. S jedním z nich se pravidelně vrací Leoš Suchařípa
v roli rezignovaného Bludného Holanďana, když říká: „Baví vás
to? Nejradši bych zavřel oči. Jsme, jací jsme.“ Uvedený
příklad je zároveň dokladem zcizujícího efektu, který před
léty Ptáček vnesl do rozhlasové hry jako novinku spolu
s dalšími prvky absurdního dramatu.
Režisér Ivan Holeček se s náročnou strukturou díla vyrovnal se
ctí a nelze si nevšimnout jeho vynalézavé a nepřetržité práce
s hudbou a zvukem, které kromě navození emocí slouží jako
jeden z orientačních prostředků v nelehkém labyrintu hry. |
