|
|
 Jaroslav
Vanča, scenárista a pedagog FAMU
Medvídek Pú a konec prázdnin…
Rád se vám, milí čtenáři, pochlubím svými prázdninovými
zážitky, anebo, v mém postavení čerstvého padesátníka, spíše
prožitky. A dodal bych rovnou, že není důvod závidět mi
prázdniny, jsou víceméně neplacené, a pedagog proto kouká
dělat něco, čím by si přivydělal. Snad má jen více času ke
čtení a k tomu, aby – jak se říká – pozoroval cvrkot a koukal,
kde co lítá. Takže jsem cosi psal, utíkal se od toho ke čtení,
a co chvíli si ledasčím zakládal stránky, abych kupříkladu
naslouchal cvrkotu hmyzu u nás na chalupě a koukal na to, co
nad ní letělo, a ejhle, o kus dál přistálo. Byl to čáp černý,
sice už bez batůžku (pamatujeme přece na onu rozhlasáckou
akci, zpunktovanou Miroslavem Bobkem), ale i takhle nalehko
byl krásný, když se postavil, natáhl krk a strnul... Jejej,
to se mi líbilo!
A stejně tak se mi líbilo, že bylo takové vedro, až se mi to
letně obživné psaní nedařilo a já se šel vykoupat, ovšem
pamětliv nikoli meteorologické ale astronomické předpovědi,
vybavil jsem se brýlemi nikoli plaveckými ani potápěčskými,
ale těmi speciálními, na hvězdárně zakoupenými, a mohl jsem
tak rovnou z břehu rybníka pozorovat částečné zatmění slunce.
Jojojoj, byl to překvapivě dlouhý, ale krásný film, jaký by
nenatočil snad ani Andy Warhol, a že to byl extra fořt na
filmy, kde se zdánlivě nic neděje. A to zatmělé slunce mi
nakonec stejně stačilo připálit nezatmělou výduť břicha, abych
měl pocit, že jsem ani vzhledem k samotnému létu nezahálel.
No, nebyly to prožitky bůhvíjak bohaté, ale obohatily mne tak,
že jsem si skrze ně našel čas k dobrovolnému zklidnění, jakési
zástavě duše. A kdybych žil před takovými sto lety, dodal
bych: „...a hořce jsem zaplakal.“ Nad tím, že i když si dnes
najdeme čas na vnímání krásy, nemáme jej už dosti na to,
abychom ji nechali na sebe déle a dále působit a obohatit tak
vjem jeho metafyzickou nadstavbou. Hmyzí tance a tenze,
ukotvenou chvíli černého čápa, veliké Slunce, plíživě
pohlcované maličkým Měsícem... Leda si o viděném a vnímaném
dodatečně něco přečíst a pevněji si to tak vštípit, říkal jsem
si, když mi mezi listy otevřené knihy o astronomii spadl list.
Pro člověka, čtoucího v přírodě, nic divného. Jindy se mi zas
do rozevřeného atlasu rostlin ukadil pták. Měl počkat, až mne
nachytá s atlasem ptáků a byl bych jej měl přečteného.
Založil jsem listem knihu a řekl si, že i ten list měl počkat,
až budu mít v ruce rozevřený atlas stromů. Bylo by to jak
znamení podzimu, možná prostě letošního, možná mého
soukromého. Anebo poselství shůry, že stromům nejlépe rozumějí
zase jenom stromy. Safra, řekl jsem si, měl bych také už začít
rozumět sobě samotnému, když jsem se sám ocitl v tom stromovém
věku. Netěšit se tím, co vím, a učit se nanovo z listů,
popsaných sluncem, vodou, vzduchem a zemí. Číst si v nich od
jara do zimy. Alespoň ve volném čase. |
