|
|
Člověk a dějiny z podhledu
Próza Milování s hudbou (nakladatelství Daranus) od Jana Jílka
(*1933), známého scenáristy a otce mediálně proslulé dcery
Michaely, se tváří jako románová sága či – jak by řekli jiní –
románová epopej nebo románová kronika či román-řeka. Alespoň
tak zní její podtitul – Románová sága o 20. století na Moravě
a v Čechách, jenž nám maně připomene zakládající dílo Moravana
Františka Palackého jen v obráceném gardu a s poněkud jinou
předložkou: Morava tu je první, tam se vše začíná a tam se
také vše márquezovsky svinuje k poněkud smířlivě absurdnímu
konci. Jestliže odpovědný redaktor publikace Zdeněk Čech na
záložce uvádí, že tato „sága“ nemá v naší nejnovější
literatuře obdoby, nemá zcela pravdu; rozhodně ji však nemá,
když píše jedním dechem o Neffových Sňatcích z rozumu. Přece
jen je Jílkovo dílo nikoli výtvorem epika, ale scenáristy, o
čemž svědčí obrazivost textu a střihy kamery-oka. Není mu
vlastní plnokrevná epičnost a neffovská dovednost
sarkastického splétání lidských osudů, ale spíše nahozená
paleta barev a zvuků, která upomene na některé prózy světových
symbolistů.
Příběhy několika generací rodu sahají svými počátky do
moravské vesnice. Odtud se nitky života rozbíhají a míří
do Prahy, procházejí Rakouskem-Uherskem, první republikou a
všemi dalšími režimy, které se tu vystřídaly až do
současnosti. Různé zvraty a převraty, pády režimů a
nastolování jiných: s tím souvisí všechno to lámání hřbetů,
drcení páteří, mozků a srdcí, pokrytectví a zpátečnictví, celá
ta obludnost kymácivého středoevropského prostoru a tragédie
člověka, který ani neví, čí je, a proto mu zůstává to
rudimentární (sex, lov, víno...), ale také umění, hudba
herectví...
Na rozdíl od groteskně absurdních pseudohistorických próz
Vladimíra Neffa, například Trampot pana Humbla (1967) nebo
kukaňovské trilogie (1973–1980), jež tvoří šklebivý protipól
autorových Sňatků, jsou Jílkovy postavy moravsky měkké
(„Morava, ovečka tichá“), nevyhraněné, nepěstující násilí, ale
také nevyjadřující jasný názor, za který by mohly třeba
zemřít; a proto také přežívají, opírajíce se o posloupnost
generačních vln, o archetyp potomků. Není to málo? V Jílkově
podání jsou „velké“ dějiny nahlíženy zdola, z podhledu,
z pozice každodennosti, z polohy znovuvytvářeného mýtu, jak je
to už desítky let módní snad ve všech národních literaturách.
Takové dějiny psané pohlavím, hudebním nástrojem, puškou
nimroda, motykou sedláka se liší od dějin ideologů!
Kompozice Jílkovy prózy je přerývaná, časově zvrásněná od
současnosti k první a druhé světové válce a k nesčetným iluzím
a vizím: neustále se vracející symbolický motiv změny režimu
je tu výrazem rezignace, ale také smíření – tak to bylo, je a
asi musí být i v budoucnu, stále stejné figury a opakující se
scenérie, pohyb v začarovaném kruhu – smutno je na tomto našem
světě, pánové!
Jílkovo opus magnum se ovšem nevyznačuje rafinovanou
kompozicí, nepůsobí ani jako plod vnitřního přetlaku, který
musí ven, není vytesáno z jednoho žulového kvádru: snad
záměrné rozplizlosti kompoziční jako rozostřenému, slzami,
sentimentem a jílkovskou nostalgií zasaženému vidění světa
v rovině tvaru odpovídá neurčitost a retušovanost ve sféře
idejí. Těžko odpovědět na otázku, jaký má názor autorský
vypravěč, jeho postavy, neřku-li zprostředkovaně sám autor –
nic z jejich výpovědí nepřesahuje všeobecný názor slyšitelný
na každé druhé ulici. Nicméně není právě v tom smysl Jílkova
románu, ten temný, nejasný, hučící hlas zdola?
Ivo Pospíšil, literární vědec |
