|
|
Václav Marhoul,
filmový producent a režisér
Váš text formuluje osobní názory na historické události i
současné poselství druhé světové války. A taky – promiňte dnes
možná trochu „nemoderní“ výraz – je z něj cítit vlastenectví.
Mínil jste to tak?
 Ano,
mínil doslova. Autorský záměr je něco jako můj osobní podpis.
Stvrzuje a zavazuje, reprezentuje to, za čím stojím, na čem
trvám, co chci vyjádřit. A v širší rovině naznačuje celou
uměleckou ambici díla. Na divácích pak je, aby si konečný
výsledek s původním úmyslem porovnali a posoudili. Bohužel se
obávám, že to nikdo moc neudělá. Jste první, kdo za celou tu
dobu, co se o Tobruku píše, onen záměr citoval. A
vlastenectví? Jistě. Pokud zpracováváte téma a dobu, kdy pojem
vlastenectví nebyl vyprázdněný jak poštovní schránka, nemůžete
se tomu vyhnout. A já jsem samozřejmě ani nechtěl.
Vztah k armádě, zbraním a válečným dějinám se často získává
v rodině. Bylo to tak i u vás, nebo jste k tomuto tématu
přišel jinými cestami?
Ne, u nás v rodině nic takového nebylo, nikdo nebyl
profesionálním vojákem či něčím podobným. Jediný, kdo nosil
uniformu, byl můj dědeček, který přes třicet let pracoval na
dráze jako traťový dělník. Za vším stál můj obrovský zájem o
dějepis a historii.
Proč vás zajímá zrovna téma války? A soustřeďuje se jen na
druhou světovou?
Od dětství jsem se zaměřoval na dvě období. Prvním je antický
svět, druhým právě dějiny 20. století, respektive jeho první
poloviny. Obě světové války, které se v těchto dekádách
odehrály, navždy poznamenaly osud lidstva. A z mého laického
historického pohledu pak nejvíc válka druhá. Jejími traumaty
žije náš národ dodnes, její důsledky se promítají do dnešních
dnů, i když mnoho lidí by to nenapadlo ani ve snu. Pokud se
tedy zaměřujete na toto jedno specifické období a studujete ho
ve všech aspektech, logicky se pak dopracujete i k tomu, že
bez problémů a s potřebnými znalostmi hovoříte i o armádě a
zbraních, protože i na tyto dvě – řekněme – podkapitoly se
vztahuje princip dějinné příčinnosti.
Zabýval jste se myšlenkou na film Tobruk delší dobu? Je to
splněný sen?
Ne, natočit Tobruk nikdy mým snem nebylo, i když mně to často
média podsouvají a já vůbec netuším proč. Tobruk, bitva o něj,
účast československých vojáků v ní, to byl od začátku rám
obrazu, do něhož jsem chtěl zakomponovat myšlenky a nápady,
které se zrodily v mé hlavě po přečtení novely amerického
autora Stephena Cranea Rudý odznak odvahy. Tato kniha je
světovým bestsellerem, ale u nás ji zná jen hrstka lidí stejně
jako kupříkladu Craneovu fantastickou poezii. Taky není divu,
jde o díla stará přes sto let... Většina lidí žije jen dneškem
a tato novela vyšla v jednom newyorském nakladatelství v roce
1897. Nicméně právě ona se stala iniciátorem celého projektu,
tou pověstnou jiskrou, která zapálila moje odhodlání to téma
zpracovat. Boj o Tobruk a rok 1941 je jen formou, příběh
filmu, osudy vojáků a vůbec to, o čem film pojednává, je
obsahem, který tu formu naplňuje.
Agáta Pilátová, publicistka
Foto 2media.cz/Ibra Ibrahimovič
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 9. září. |
