|
|
 Petr
Koudelka, spisovatel a publicista
Očima medúzy
Geniální mistr sloupků Art Buchwald tvrdil, že nejlepší nápady
na fejeton jsou ty, které ukradne z novin. Tak jsem se zase
vrátil ke svému zvyku a s cílem napsat dobrý fejeton
prošmejdil zprávy. A skutečně! Narazil jsem na medúzu.
Nebudete tomu věřit, čeští vědci přišli na to, že medúzy
žijící v Karibiku mají stejně šikovné a složité oči jako
člověk.
Jak na to takový vědec přijde? Plave si na dovolené v Karibiku
v moři a najednou má proti sobě vodního tvora, mořského
živočicha, narazí na něj při svém podmořském výletě a ten tvor
se mu podívá do očí. Tak nějak se to asi odehrálo a vědec si
pomyslí: Jaké zvláštní oči, skoro jako lidské! Nedá mu ten
zážitek spát, potápí se znovu a znovu mezi kořeny mangrovníku,
kde medúza žije, a dívá se jí upřeně do očí. Pak svoje výzkumy
hodí na papír, pošle je do časopisu a v Americe je otisknou
v tom nejprestižnějším bulletinu jako vědeckou senzaci.
Má to něco společného s Darwinem, jehož odpůrci vždy tvrdili,
že lidské oko je tak složitý systém, že nemohl vzniknout
evolucí. A teď najednou medúza. Primitivní tvor, a má oči jako
člověk! Co to asi může být? Nedává nám tím někdo znamení?
V téže chvíli jsem zaslechl jiné přirovnání, týkající se očí.
Komentátor v televizi se pokoušel zhodnotit nějaký problém,
malou válku nebo velkou globalizaci, a nepodařilo se mu to.
Celý zpocený řekl: „To je tím, že se teď díváme na svět
hmyzíma očima.“ Hmyzí oči jsou složené a v každé jejich plošce
se odráží něco jiného. Nemůžeme najít východisko, nemáme žádná
pravidla. Hmyzí, postmoderní pohled. Všechno platí, vše je
možné. Je to tak, nebo tak? Má pravdu ten, nebo onen? A podle
čeho se chcete rozhodnout? Snad ne podle mezinárodních smluv,
které nikdo neuznává. Je třeba uzavřít další smlouvu o
uznávání smluv!
Uzavíráme smlouvy, přijímáme nové zákony, a nedosáhli jsme tím
ničeho. Řešíme hlouposti a podstatné věci nám unikají. Na
různých místech světa prý lidé hladoví. V televizi se
diskutovalo o tom, jak je důležité, že se ve Velké Británii
šetří a zbytky jídel se už neházejí do popelnic. A zatím někde
v Africe, v Indii nebo na Ukrajině přemýšlejí celé rodiny, jak
se uživit do příští neděle. Angličané jim to neřekli.
Jaký zákon by nám pomohl s výchovou dětí? Jsou agresivní a
napadají učitele. Protože učitelé nesmějí používat rákosku,
schválil texaský stát, že se mohou proti dětem ozbrojit.
Údajně proto, aby zabránili případnému masakru ve škole.
Rákosku ne, ale pistoli ano.
Jdeme po jakési falešné, bludné cestě. Nezlobte se, vážení
ekologové, ale i to směšné třídění odpadků mi připadá… jak
bych to řekl, směšné. Nepoužívat auto, radí mi jedna čtenářka,
když jsem se zmínil, že jedu po dálnici. A zatím se celá
planeta pokrývá vrstvou odpadu z průmyslové výroby a zahaluje
mrakem plynů. A co že to vyrábíme tak důležitého? Jak se říká
v seriálu Simpsonovi: umělé zvratky. Všichni vyrábíme a
kupujeme nádherné, veledůležité, nablýskané umělé zvratky. Bez
nich si náš život už neumíme ani představit. I umělé zvratky a
jejich značky chráníme zákony. Ať se je nikdo neopovažuje
napodobovat!
Zákonů, vyhlášek a nařízení přibývá. To není snaha rozumně
organizovat společnost, to je výraz bezradnosti a zoufalství.
Slyšel jsem, že bude pokutován řidič, který blikne na
protijedoucí auto, aby ho upozornil na rychlostní policejní
kontrolu. A zatím poráží jiný řidič chodce na přechodu a
ujíždí z místa nehody, protože na otázky svědomí není žádný
zákon.
Na věci, o které jde v prvé řadě, nejsou žádné zákony. Ty lze
uplatňovat ve společnosti, kde už jakási hladina morálky a
svědomí existuje. Jak se takového stavu dosahuje? To nikdo
neví. Výchova v rodině, škola… Obávám se, že čekáme marně na
nápravu, která by přišla od rodičů nebo učitelů. Vždyť jsou to
taky jenom lidi. Také oni jsou vtahováni nenápadně, den po
dni, do budoucnosti bez lidí. Dehumanizovaný, odlidštěný svět
je jedna z alternativ, která nás čeká. Stále je to ještě jen
alternativa, ale ví někdo, jak se jí vyhnout? Ať mi to ihned
napíše na koresponďák. Pošlu to zároveň dál, té paní, která se
děsí, když jejímu dítěti řeknou: „Chudáčku, do jakého světa to
rosteš!“ A podívá se mu očí, které vypadají jako oči medúzy.
Jak to, že jsme dosud nepřišli na to, že medúza a člověk mají
stejné oči? Odpověď na to dává řecká mytologie. Báli jsme se.
Báli jsme se pohlédnout medúze do očí. Byla to podle bájí
okřídlená žena se zmijemi ve vlasech. Kdo na ni pohlédl,
zkameněl. Nakonec Medúzu přemohl Perseus a usekl jí hlavu.
Možná si někde v Karibiku plavou dvě medúzy a povídají si o
lidech. „Představ si, že lidé mají úplně stejné oči jako
medúzy!“
„Opravdu?“
„Ovšem, mají oči poskládané ze stejných genetických stavebních
kamenů jako my.“
„A vidí taky tak krásné věci jako my?“
„Myslím že ano. Vidí mořskou hlubinu se všemi plovoucími
rostlinami a barevnými živočichy, s rybkami a mořskými koníky.
A když tam zasvítí slunce, světlo proniká do hloubky a po jeho
paprscích kloužou shora dolů malí červení ráčci jako po
tobogánu.“
„Ty víš, co to je tobogán?“ |
