|
|
 Vladimír
Karfík, publicista
Ten jazyk!
Nemyslím si, že jsem jazykový purista. Cítil bych, jak jsem
směšný, kdybych v běžném rozhovoru mluvil vybraně, tedy
spisovnou češtinou, ale mluvit veřejně, jako mluvím
v soukromí, nepřipadá mi zrovna patřičné. Rozhlas je místo
veřejné a nebývalo jenom na mluvčím, jakou formu jazyka zvolí.
Jistě i proto, že rozhlasový projev převzal od divadla po svém
vzniku funkci tvůrce a udržovatele normy jazykového projevu.
Chápu v rozhlase jisté uvolnění; třeba když reportér odchytí
kolemjdoucího na ulici a na mikrofon mu položí otázku, jistě
nemůže čekat odpověď ve spisovné podobě. Ostatně i jazykově
připravený intelektuál, častěji umělec, pozvaný do studia,
dává až provokativně najevo svou ležérnost k jazyku a mluví,
jak by si před půlstoletím nikdy nedovolil.
Chápu, že oživení prvky obecné češtiny dodává projevu
autenticity a osobnostního zabarvení, ale nejsem si jist, jaká
míra je přijatelná. Jistě, ve vzrušeném sporu se strany přece
nebudou vyjadřovat, jako by před mikrofonem seděly v žaketu.
Vždyť i do televizního vysílání chodí dnes pozvaní bez saka,
v tričku či v košili bez kravaty.
Pominul bych i nesnesitelné plevelné vazby, vzniklé otrockým
překladem z angličtiny (všechno „je o tom“), kdyby jich
neužívali nejenom politici, ale i vzdělanci a kultivovaní
mluvčí. Pozoruji však i jinou tendenci: zbytečným užíváním
cizích slov působit jako vzdělanec. Řekněte, kdo před léty
běžně, mimo odborný text užíval slovo signifikantní! Dnes se
tohle slovo uhnízdilo i v rádiu a tahá mě za uši čím dál
častěji: jaký jsem to vzdělanec, když mi už nestačí označovat
věci za příznačné, ale za něco víc: signifikantní. Být prostým
posluchačem rádia, který běžně neleží v odborné literatuře,
určitě bych je vypnul.
Rádio je neocenitelným zprostředkovatelem hudby. Ještě nedávno
byla Vltava jedinou kultivovanou stanicí, kde se při hledání
hudebních pořadů muselo trochu kličkovat mezi slovem a hudbou,
dnes je tu unikátní stanice D-dur i soukromý Classic FM, kde
suverénně vládnou hudební redaktoři, a jde už jenom o výběr
mezi hudbou a hudbou.
Proč se ale o těchto stanicích zmiňuji v souvislosti
s jazykovými zlozvyky? I tady mě zaráží zbytečné užívání
odborných termínů v ohlašování hudební produkce. Většinou se
totiž přestává hrát, zato se interpretuje, jako by hrát bylo
už málo. Vím, že i kniha je mrtvá a ožívá jenom každým novým
přečtením písmenek. Čtením ji každý čtenář pro sebe vlastně
nově interpretuje. Jenomže pod pojmem čtení je ona
interpretace vždycky skryta. Notový zápis je pro hudebníka
jednak čtení, jež vyžaduje oproti čtenáři speciální
kvalifikaci, jednak je to návod, jak noty oživit a hrát.
Na to hraní se vždy kladl hlavní důraz a nepotřebovalo se k
tomu slovo z odborné výzbroje; stačilo, že Janáčkovu skladbu
Po zarostlém chodníčku hrál Josef Páleníček. Aniž snižujeme
instrumentalistovu práci při nastudování skladby, pod pojmem
interpretace přece jen chápeme něco jiného, než je
individuální výkon. Interpretace je sice osobní výklad smyslu
díla, ale z odborného hlediska jde o víc. Při interpretaci,
výkladu díla jde o postižení jeho podstaty zkoumáním příčin a
podmínek vzniku, způsobu jeho existence, patří sem také
zhodnocení interpretací v souvislé historické řadě.
Ne na každém jednotlivém provedení to lze prokázat. Někdy je
to evidentní – třeba čtení středověkých notových zápisů se bez
odborné práce neobejde, stejně tak dnešní historicky poučené
provádění starších skladeb. Ale když je při obligátním uvádění
skladby slovo „hraje“ nahrazeno slovem „interpretuje“, cítím,
jak je posluchač odváděn od očekávaného prožitku hraní do
problematiky odborné. Třebaže je to módní, je to i zbytečné. |
