 Jiřina
Šiklová, socioložka
O fotografiích a historické paměti
Vzpomínky na určité událostí nám pomáhají uchovávat nejen
učebnice dějepisu, ale také (a v současnosti možná především)
obrazové reflexe těchto událostí ve fotografiích a filmech.
Nacistickou okupaci z března 1939, následující po podepsání
dohody v Mnichově z roku předchozího, máme spojenou především
s černobílou fotkou, na které lidé na Václavském náměstí
bezmocně a mnozí s pláčem přihlížejí vjezdu německých vojáků
na motocyklech se sajdkárami.
Na fotografiích z okupace v srpnu 1968 jsou zase nejčastěji
sovětské tanky a rozhořčení občané, snažící se vojákům
vysvětlit, že v Československu žádná kontrarevoluce neprobíhá.
Hodně snímků také znázorňuje Pražany vylepující v ulicích
plakáty. Na některých fotkách „železné maringotky“ hoří, na
jiných je zachycena československá vlajka, na dalších vidíme
krev.
Symboly jedné i druhé okupace jsou jasné. Vypovídají o
postojích občanů – v obou případech byli odhodláni se
okupantům postavit, obě invaze však skončily podobně.
Podrobením se.
V naší kolektivní paměti se symboly vytvořené často
zveřejňovanými a „typickými“ fotografiemi propojují. Předává
se jimi odkaz novým generacím. I tak se vytváří podvědomý, ale
o to hlubší obraz o určitých událostech a vlastně i o
charakteru národa. Tento obraz pak inspiruje k podobnému
jednání další a další generace.
Při opětném studování historických faktů jsem objevila v roce
1992 v Lidových novinách prvně publikovaný jmenný seznam více
jak deseti tisícovek osob, které byly dle usnesení
Komunistické strany Československa zařazeny mezi představitele
a nositele „pravicového oportunismu“ a organizátory
protisocialistických kampaní.
Seznam byl vypracován na začátku roku 1970. Všichni, kteří na
něm figurovali, měli být propuštěni z práce a v následujících
letech pronásledováni. Ve většině případů se tak stalo. Dnes
už víme i to, že dalších tři čtvrtě milionu lidí muselo změnit
zaměstnání, bylo degradováno, více jak sto tisíc osob
emigrovalo.
Generální prokuratura v této evidenci uvádí i data narození.
Mezi „vyhoštěnými“ převládají pětačtyřicátníci, tedy lidé
s nastartovanou profesní kariérou. Všichni byli nahraženi
lidmi poslušnějšími, kteří věděli, že je lepší přikrčit se a
mlčet. Toto přesvědčení předávali svým dětem. Dnes jsou z
těchto dětí padesátníci, a tak od nich nemůžeme čekat
odmítnutí názoru, s nímž nesouhlasí, ani ochotu riskovat svoji
kariéru.
A poučení z toho vyplývající? Uvědomme si, jaké fotografie, ve
zkratce vyjadřující naše postoje, předáváme dospívajícím a jak
tyto obrázky, a tím i zachycované události před nimi
hodnotíme.
I fotografie mohou být poselstvím pro budoucnost. |
