|
|
 Rudolf
Matys,
publicista
Potěšující bilance
Už několikrát jsem si na této stránce povzdychl nad ústupem
původní rozhlasové hry z oné výsostně prestižní pozice, jakou
požívala zejména ve „zlatých“ letech šedesátých. V posledních
týdnech jsem však měl příležitost si toto své skeptické mínění
přinejmenším poněkud opravit. Jako člen poroty „dramatické
kategorie“ letošního ročníku soutěže Prix Bohemia Radio jsem
si totiž „povinně“ a víceméně souvisle vyposlechl tří desítky
do této soutěže přihlášených rozhlasových dramatických děl,
která byla vysílána v posledních dvou letech, a musím hned
říct, že to byl pro mne velice cenný bilanční zážitek.
Mezi těmito hrami (i dramatizacemi), pocházejícími z produkce
pražských slovesných redakcí i regionálních studií Českého
rozhlasu (dvě hry, oplývající skvělými hereckými výkony,
přihlásil do soutěže i Slovenský rozhlas), patřilo původní
domácí tvorbě celkem osmnáct titulů. To není jistě
zanedbatelný počet, ale mnohem podstatnější je, že tu jde o
kolekci velice rozrůzněnou, různorodou jak tematicky, tak v
použití výrazových prostředků. Kromě zralých autorů, jejichž
hry už patří k moderní rozhlasové klasice (Milan Uhde, Daniela
Fischerová, Přemysl Rut), si vyzkoušeli chuť rozhlasových
studií i dramatici, jejichž doménou byla především divadelní
scéna (Arnošt Goldflam, David Drábek), a zvlášť potěšující je
to, že si rozhlas v posledních letech pro sebe objevila i celá
řada autorů mladé a střední generace, jejichž jméno si už
získalo svůj zvuk v jiných literárních žánrech, hlavně v próze
a v poezii (Jáchym Topol, Kateřina Rudčenková, Radek Malý,
Tomáš Kafka, dvojice Petr Pýcha – Jaroslav Rudiš), což zřejmě
nemusí být bez významu pro přitažlivost rozhlasového média i
pro další autory, a doufám, že také pro výraznější zájem
literárně poučenějšího segmentu posluchačské obce.
A právě toto zřetelné obohacení a rozšíření autorského spektra
nutně přineslo ono již vzpomenuté významné rozhojnění
formálních přístupů, výraznou diferenciaci rozhlasových
poetik. Vedle přesně konturovaných, na neúprosné logice
vystavěných a vtipně vypointovaných dějových linií, poučených
na poetice absurdna (Přemysl Rut), třeba stavebně celkem
uvolněný, vrstevnatý asociativní proud „pocitové“ dramatické
koláže Radka Malého. Do zřetelného etického poselství ústící
„modelový“ novozákonní apokryf v prvotině olomoucké autorky
Markéty Fiedlerové zase až extrémně kontrastoval s neskrývaně
autobiografickým, vypjatě erotickým deníkovým příběhem
Kateřiny Rudčenkové... A v jak jiném světě jsem se ocitl, když
jsem po hrách naplněných primérní, syrovou životní látkou a
stejně nefiltrovaným, často i velice drsným slovníkem vstoupil
do prostoru přesně prokreslované psychologie a kultivovaných
stylizačních prostředků, v jakém se i tentokrát pohyboval před
nedávnem uvedený dramatický opus Daniely Fischerové!
Zdá se, že někdejší slavná „vlajková loď“ slovesné rozhlasové
tvorby začíná své plachty opět napínat a rozvinovat do větší
šíře. Svého někdejšího, svým způsobem výlučného postavení
ovšem už jistě nedosáhne, na to se situace v daleko bohatším
světě médií i preference „konzumentů“ oproti šedesátým letům
až příliš změnily. Ale nevadí: v každém případě je dobře, že
rozhlasová hra žije a znovu se rozdýchává, a je jistě nutno
ocenit i to, že rozhlas veřejné služby na její tvorbu a
realizaci poskytuje potřebné prostředky. Vždyť tento žánr
nikdy nebyl (a stále není) ničím menším než plnohodnotnou,
integrální součástí národní kultury. |
