Číslo 40 / 2008.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se zpěvákem.
Vladimírem Mišíkem.

Rok 1938 – bitva o vlny

Když Hitler v roce 1938 obsadil Rakousko a obrátil pozornost k Československu, byl rozhlas přímo v centru dění. Bývalý šéfredaktor a nynější spolupracovník Českého rozhlasu 7 – Radio Praha  David Vaughan napsal na toto téma knihu Bitva o éter, která právě vychází ve vydavatelství Radioservis. S využitím historických pramenů v ní líčí, jak se mnichovská krize projevovala ve vysílání rozhlasových stanic v Československu, Německu, Británii a Spojených státech. Téma není zajímavé jen pro historiky, ale poskytuje mnoho podnětů k zamyšlení nad postupy, jež v práci médií můžeme sledovat i v aktuální současnosti.

Propagandistická válka

Po pokusu o sudetoněmecký převrat v polovině září 1938 události v zemi nabraly obrátky. To, co se dělo v Sudetech, nebo přesněji řečeno, co se údajně dělo v Sudetech, získalo stejnou důležitost jako lavírování státníků a diplomatů. V duchu Hitlerova norimberského projevu zahájilo německé rádio masivní propagandistický útok a vršilo tvrzení na tvrzení o zvěrstvech páchaných Čechy. Britský novinář Sydney Morrell vzpomíná:

„Obědval jsem v německé restauraci, kde sedělo šest nebo sedm sudetských Němců kolem rádia a poslouchalo nějakou německou stanici. Hlasatel hlásil rychle a vzrušeně zprávy ze sudetských obcí. Byly to zprávy o zvěrstvech – o českých zvěrstvech. Jak se zdá, byly náhle česká státní policie a četnictvo zachváceny krvežíznivostí, prováděly ve všech obcích hrůzovládu, vraždily bezbranné bratry, trýznily ženy a děti. V životě jsem takovouhle sprostotu neslyšel! Posluchači to dychtivě hltali. Myslím, tomu dokonce i věřili.“

Tato propaganda snadno dopadala na úrodnou půdu a ani československý rozhlas, ani českoslovenští politici se jí nedovedli postavit. Sydney Morrell později vzpomínal, jak stěžejní úlohu sehrál charismatický tiskový šéf Sudetoněmecké strany Oskar Ullrich, který se staral o dobrou vizitku SdP:

„Znal všechny zpravodaje. Dovedl mluviti mateřštinou všech. Byl čtyři roky v Anglii obchodním zástupcem firem obchodujících s jabloneckým zbožím a naučil se dokonce mluvit i londýnským cockney... Když se v některém zapadlém městečku nebo vesnici seprali Češi se sudetskými Němci, vzal Ullrich v Praze telefon a každý ze zpravodajů měl historku v německém podání, dříve než se Češi o příhodě vůbec dověděli.“

Zato čeští představitelé obvykle zaspali a nějaký incident je jen tak nevytáhl v noci z postele, protože byli přesvědčeni, že pravda zvítězí a počká do rána:

„Nikdy se však nenaučili, až když už bylo pozdě, že zahraniční zpravodaj, může-li získat vylíčení nějaké potyčky jen od jedné strany, a nikoliv i od strany druhé, udá jen prvou verzi, a obecenstvo, které zprávu čte a jenom dychtí po novinkách, nestará se, čí verze to je.“

V polovině září už zuřila otevřená propagandistická válka. V archivech českého a německého rozhlasu se zachovala řada zpráv, které mají typickou strukturu. Německý rozhlas oznamuje, že česká armáda nebo četnictvo spáchaly nějaké zvěrstvo. Buď obviňuje Čechy z porušování lidských práv, protože si je vědom, že to vyvolá spravedlivé rozhořčení mezi sudetskými Němci, a zaseje semena pochybností v zahraničí („Protiněmecký hon na čarodějnice pokračuje navzdory všem mezinárodním protestům...“), nebo je vysílání otevřeně sarkastické, častokrát obviňuje samotný československý rozhlas: „Navzdory vytrvalé snaze českého tisku a pražského rozhlasu předstírat, že se nic neděje, došlo na mnoha místech k novým vážným střetům, napadání a zejména zatýkání tisícovek lidí.“

Radiojournal byl vtažen do hry na kočku a na myš, a když mohl, zprávy dementoval: „Dnes večer máme opět tu nepříjemnou povinnost popřít další smyšlené zprávy šířené německými bezdrátovými vysílačkami. Nezakládá se na pravdě, že rektoři a děkani německých univerzit v Praze byli pod hrozbou násilí přinuceni písemně přislíbit loajalitu státu. Toto absurdní nařčení popřeli sami rektoři a děkani v dnes vydaném prohlášení, v němž odmítli, že na ně byl vyvíjen jakýkoliv nátlak.“

Tou dobou už ovšem německé stanice obvykle vyrukovaly se zprávami o novém incidentu a jakýkoliv zájem ověřit si pravdivost předchozího tvrzení už dávno vyprchal.

Češi se perou lépe než Němci?

Sydney Morrell podává barvité a věrohodné svědectví o překotném vývoji událostí na místě. Bydlel v Praze, odkud krizi zaznamenával pro britské noviny, ovšem během celého krizového období cestoval po Sudetech – obyčejně se svým psem Popem, který mu pomáhal prolomit ledy, ať už mluvil s mladými uniformovanými aktivisty SdP, nebo s nervózními českými pohraničníky. Jakmile se doslechl o nějakém incidentu, nasedl do auta a jel se podívat, co se doopravdy děje. Jeho líčení nám znovu připomíná důležitost rozhlasu, který pro mnoho lidí, zejména po vyhlášení stanného práva, byl jediným zdrojem informací:

„Když jsem přecházel náměstí k policejní budově, slyšel jsem, jak tam někde uvnitř vřeští rádio. Po celou tuto krizi mě udivovalo, jakou úlohu mělo rádio v životě obou stran: sudetských Němců i Čechů. V době, kdy podléhaly noviny cenzuře a celá ostatní Evropa se rozdělovala do různých táborů, vysvětlovalo těmhle lidem jen rádio postup zápasu. V předsíni před kanceláří přednosty tísnilo se kolem rádia asi dvacet českých strážníků. Poslouchali německou stanici ve Vratislavi. Zvykl jsem si již vysílání o ‚českém teroru‘, rychlému spádu řeči hlasatele, vypočítanému na to, aby vybičoval city davu historkami o ‚rudých oddílech‘ řádících s řevem v sudetských obcích a střílejících nazdařbůh kolem, zprávám o hromadném zatýkání sudetských Němců a povídačkám o sadistickém mučení v jakési české temné vězeňské kobce. Strážníci poslouchali tyto zprávy se vzrůstající nevolí. Hovořili vzrušeně spolu s bezmocným hněvem lidí, kteří se ocitli prostřed událostí přesahujících jejich síly.“

Když Morrell navštěvoval místa, kde se podle tvrzení německého rozhlasu měla zvěrstva odehrát, pokaždé našel poněkud odlišnou verzi. Jednou přijel do malého pohraničního města Kraslice (německy Graslitz), jež se podle německého rozhlasu stalo dějištěm nevyprovokovaného útoku ze strany Čechů, který skončil smrtí tří bezbranných a neozbrojených sudetských Němců. Morrell si německou verzi zprávy vyslechl spolu s jedním sudetoněmeckým rolnickým manželským párem u nich ve stavení. Když hlasatel popsal incident, rolníkova žena zlostně vykřikla: „To není pravda! Nandali jsme Čechům nejméně tolik jako oni nám.“ Rozzlobilo ji, že německý rozhlas tvrdí, že Češi se umí lépe prát než sudetští Němci. „Byla ochotna věřit dalším zprávám, jak byli sudetští Němci vražděni, věděla však velmi dobře, co se stalo tady u nich. Češi dostali důkladný výprask, proč to tedy rádio nehlásí!“ Vůbec nevěděla, jak funguje propaganda, a v přítomnosti britského novináře se na ni její poněkud méně naivní manžel obořil, ať je zticha.

Cenzura v BBC

Britský premiér Chamberlain byl pevně rozhodnut neprovokovat Hitlera, který si opakovaně stěžoval na to, jak o něm referují britské sdělovací prostředky. V této záležitosti považoval Chamberlain BBC za první linii: účinek rozhlasu byl bezprostřednější a potenciálně třaskavější než vliv tisku, jelikož neexistovala prodleva mezi okamžikem vysílání a chvílí, kdy je zachytí Goebbelsovo ministerstvo propagandy.

Britské ministerstvo zahraničí občas vysílání dokonce výslovně zakázalo. Spisovatel a poslanec za Národní labouristickou stranu Harold Nicolson zahájil v červenci cyklus debat s názvem The Past Week (Uplynulý týden), který zaznamenával vývoj československé krize a získal si oblibu posluchačů. Ministerstvo zahraničí trvalo na tom, že dostane k nahlédnutí všechny scénáře ještě před vysíláním, a v srpnu BBC Nicolsona varovala, aby veřejnost neznepokojoval. Nicolson odvětil, že „v tomto okamžiku už se znepokojovat musí“. Situace vyvrcholila 5. září, kdy ministerstvo zahraničí vyslovilo BBC „velmi důrazné“ doporučení, aby Nicolson svůj plánovaný pořad o Československu nerealizoval. Stejně dopadl i jeho náhradní program o německém biskupovi zbitém nacisty. Rozčilený Nicolson scénář znovu přepsal a raději mluvil o cenách mléka. Cenzura a autocenzura se v BBC staly normou.

Vzdát se Sudet? Nikdy?

„Z Evropy dnes večer přicházejí v rychlém sledu dramatické zprávy plné napětí, ze kterých běhá mráz po zádech a srdce se svírá...“ Těmito slovy zahájil 13. září večerní zprávy z washingtonského studia společnosti Mutual redaktor Fulton Lewis Jr. V jeho příspěvku z toho dne se projevují jak silné stránky, tak slabiny tehdejších amerických rozhlasových společností. Jde o ukázku skvělé rozhlasové práce, laděnou dramaticky i neformálně. Jeho příspěvek je na hony vzdálený stroze a nezáživně podávaným zprávám BBC, ale chvílemi je také matoucí. Tady například Lewis vykládá Hitlerův militantní norimberský projev jako výzvu k míru:

„Jistě si vzpomínáte, že pan Hitler včera prohlásil, že si přeje mír. Chce urovnat problém Německa s Československem přátelskou cestou. Požaduje toliko, aby se několika milionům Němců, kteří žijí na území Sudet v západní výspě Československa, dostalo ochrany a záruky jejich veškerých práv. Dnes se z telegrafních kabelů přímo kouřilo, jak přicházely bleskové zprávy o stanném právu, které prezident Československa vyhlásil v oblasti Sudet. Na pořádek ve městech dohlíží vojenská policie a podle kabelogramů jsou v ulicích tanky a začal platit vojenský režim.“

Z této poněkud zmatečné zprávy vyvstává otázka, proč vlastně Československo tak zničehonic vyhlásilo stanné právo. Ve zvídavém duchu předválečných amerických rozhlasových stanic si právě tuto otázku Fulton Lewis vzápětí pokládá. Aby zjistil víc, podnikne něco, co by dnešní moderátor zpravodajského pořadu považoval za naprostou samozřejmost. V té době však šlo o průkopnický čin: „Před malou chvilkou jsem zvažoval, že navštívím československé vyslanectví, abych zjistil, co mi k situaci může sdělit úřadující diplomat, chargé d’affaires Dr. Brejška. Domníval jsem se, že by bylo zajímavé získat od něj několik vyjádření, abych vám je mohl tlumočit. Ale nakonec jsme zařídili něco mnohem lepšího. Místo abych vám pouze citoval, co mi pan Brejška sdělil, pozval jsem ho přímo k nám do studia a požádal ho, aby mi zodpověděl několik otázek přímo před mikrofonem. Takto si ho můžete poslechnout sami a slyšet jeho odpovědi z první ruky...“

Následuje rozhovor, v němž Brejška hájí postoj Československa: země byla vyprovokována a „běžné prostředky udržení pořádku v některých sudetských okresech nebyly dostačující“. Ke konci došlo i k dramatickému okamžiku. Lewis položil otázku, zda bude Československo zvažovat postoupení Sudet Hitlerovi. Diplomat odvětil jednoslovně a odhodlaně: „Nikdy!“

Za pár dnů bylo všechno jinak...

David Vaughan, spolupracovník ČRo 7 – Radio Praha