|
|
 Věra
Nosková,
spisovatelka
Ta, která neví, jak se chce jmenovat
My ženy dostáváme většinou příjmení po otcích, později
přijmeme příjmení manžela, taktéž naše děti přijímají příjmení
našeho manžela, to naše – rodné, ostatně přijaté od manžela
naší matky, při svatbě odhazujeme. Je to zvyk
z patriarchálních dob. Zvyk nelogický a nepraktický, všichni
přece víme, jak suverénně je, na rozdíl od otce, matka jistá.
Bylo by logické a jedině normální, kdyby děti automaticky
dědily příjmení po matce. Všechna čtyři příjmení, která jsem
kdy měla v občance, jsou mi šumafuk, i když by mě to mělo
správně vykořeňovat. Dokážu si, trénovaná těmi změnami, svou
identitu od jména odpárat a být prostě tou, kterou jsem.
K této dovednosti přispěl i následující bizarní zážitek.
Nedávno jsem ze dvou odlišných rodných listů odhadovala, jaké
drama žárlivosti, manipulace a asi i podvodu se rozpoutalo
kolem mého prvního příjmení. Původní rodný list, který se po
půl století vynořil z krabice jisté spřízněné osoby, tvrdí, že
jsem se narodila svému genetickému otci, a má jistě recht,
dokládá to nakonec i má fyziognomie, v růžové kopírující
jistého Hedmega. Narodila jsem se totiž původně do takzvané
spořádané rodiny, kde jsme se všichni jmenovali stejně. Jenže
já měla celá ta dlouhá léta v ruce matrikou potvrzený rodný
list, vydaný ovšem až šest let po mém narození, kde jsem se
sice narodila těm dvěma, co mě nešťastnou – šťastnou náhodou
zplodili, ale od prvního nadechnutí jsem se, podle toho
podvodného lejstra, jmenovala po svém budoucím otčímovi,
kterého tehdy rodička neznala! Matce, která mého tátu zapudila
a rozvedla se s ním, se povedlo přimět úřady k husarskému
kousku, asi jí to něco stálo, ale vymazávat fakta minulosti je
radostí a potřebou všech manipulantů.
K čertu už se všemi příjmeními a bojem o to, po kom tenhle
ocásek k jménu zdědíme! Jméno Věra mě také netěší, je to slovo
tvrdé a jsou nás hordy. Navíc se odvíjí od slova viera čili
víra, což je fenomén, k němuž mám ambivalentní až odmítavý
postoj. Teď dělám chytrou a emancipovanou, ale pokaždé jsem
další příjmení přijímala pasivně, bezmyšlenkovitě. Asi jsem si
říkala – nač dělat kolem toho tyátr? Nebudu si přece vymýšlet
pseudonym Světlana Vzpurná, Dobromila Laskavá, Lilian Líbezná.
Mohla bych dopadnout jako pan Ocásek, který se nechal
přejmenovat na Ušlechtilý, načež mu okolí začalo říkat
Ušlechtilý ocásek. Jak bych se chtěla jmenovat? Krátce.
Abstraktně. Zvukomalebně. Dvě slova o dvou písmenech. Nebo
poeticky, po indiánsku; Ta, která sleduje motýla. Bílý oblak.
Vraní křídlo. A synové by se jmenovali: Ten, který zpívá u
ohňů a mladší by byl Zlatoústý cestovatel.
Je to někdy zábavné, připouštím, že i trochu výstřední,
vzepřít se starým zvykům své kultury. Zrovna tuhle drobnou
vzpouru jsem propásla – škoda. Vzpomínám s úsměvem na slečnu
Srncovou a pana Daňka, kteří při sňatku zvolili společné
příjmení – Jelenovi. Příjmení, pokud zrovna nejsme potomci
šlechty, je jen přifařené slovo. Jsme hlavně tím, koho v sobě
vypěstujeme. Říkejme mu třeba Li Po. Nebo Ta, která jezdí na
tygru. |
