|
|
 Písničkář,
jenž navždy zůstal umělcem národním
Písničkáře – a také herce – Karla Hašlera není třeba blíže
představovat. Mnohé jeho melodie zlidověly, i některé filmy
vstoupily do zlatého fondu tuzemské kinematografie. Jenže
Hašler byl znám i příchylností k ženskému pohlaví, takže po
něm zůstalo několik potomků ne právě manželských. Thomas
Hasler, jehož matkou byla brněnská Němka a jenž se narodil
nedlouho před otcovou mučednickou smrtí v koncentračním
táboře, vyrůstal od dětského věku v Americe. Až v důchodu jej
začaly zajímat rodové kořeny. V Praze, kam přijel pátrat po
otci, se jej ujal spisovatel Arnošt Lustig, jenž rovněž zažil
hrůzy nacismu. Tak začíná dokument Písničkář, který nezemřel,
který v neděli 14. prosince ve 20 hodin uvede ČT 2.
 Hasler a
Lustig společně procházejí místa, která mohla (ale také
nemusela) mít něco společného s Hašlerem – hospody a kabarety,
filmové ateliéry, kdysi vyhlášené, ale dnes zpustlé
barrandovské terasy, navštíví koncentrační tábor Mauthausen. K
tomu si vyslechnou zasvěcené úvahy různých znalců, historiků i
umělců, kteří se zpravidla ujímají role dočasného průvodce po
té které lokalitě.
Režiséři Josef Lustig a Marek Jícha vtiskli filmu jistou
upovídanost. Průběžně znějí úryvky z dopisu, v němž Thomasova
matka vylíčila poslední měsíce Hašlerova života, souběžně
ovšem vstupují do děje další komentáře, předčítané jak
mužským, tak ženským hlasem – a vše zahušťují početná
svědectví, přibližující osudy písničkáře. Snímek ovšem nestaví
jen na verbální stránce, autoři vyhledávají stařičké
fotografie a především začleňují úryvky z Hašlerových filmů,
zvláště těch, ve kterých sám hrál.
Připusťme, že soudnějšímu diváku může vadit zveličená a
poklonkující úcta: Hašlerova úloha v meziválečném
Československu je dokonce srovnávána s Masarykovým přínosem.
Navíc autoři pracují s údaji ne vždy dostatečně ověřenými. Tak
třeba není pravda, že by za okupace byla zakázána hymna Kde
domov můj, ta dokonce byla zpívána i při oficiálních
příležitostech, nejlépe s rukou poslušně vztyčenou
k nacistickému pozdravu. Rovněž není zcela jasné ani
prokázané, kdo mohl Hašlera, jenž se netajil svým
zesměšňujícím vztahem k okupantům, udat. Ale přese všechno
musíme být rádi, že taková shrnující výpověď vůbec vznikla,
protože se ke svým národním klasikům často chováme macešsky.
Jan Jaroš, filmový publicista |
