|
|
 O
jubilejních reflexích
Podobně jako hrané filmy, liší se i dokumenty formou, obsahem,
žánrem, ale i určením a způsobem, jakým s nimi televize
zachází. Tradiční příležitostí k uvádění dokumentárních
reflexí historických událostí, epoch a osobností jsou různá
výročí. Letošní rok osmičkových jubileí poskytl takových
důvodů víc než jiný. Několik „výročních dokumentů“
překračujících obvyklý standard nabídla obrazovka i v minulých
týdnech.
Lživý výklad dějin patří k pilířům každé diktatury. Čtyři
desetiletí komunistické totality dokázaly zdeformovat naši
vlastní historickou paměť způsobem, který se nepodařilo dodnes
napravit. K největším morálním i faktickým dluhům patří ztráta
obecného povědomí o zásadním významu působení šedesáti tisíc
legionářů v Rusku pro vznik samostatného Československa a
získání mezinárodního respektu pro nově vzniklý stát.
Dvojdílný dokument Hany a Zdeňka Všelichových Tenkrát byl Bůh
příliš vysoko a Tenkrát byl Bůh příliš vysoko… a neodpovídal,
který uvedla Česká televize 28. října, logicky nemohl tento
dluh splatit. Přesto patřil k působivým dokumentárním reflexím
a smysluplným připomínkám státního svátku. Mimo jiné i tím,
jak vyvážil osobní rovinu konkrétních lidských osudů a dějinný
rozměr líčených událostí.
Dramaturgickým počinem výrazně překračujícím zavedenou
jubilejní praxi byl způsob, jakým Česká televize připomněla
letošní sedmdesáté výročí Křišťálové noci. Sugestivní
svědectví o vyvražďování židovského národa německými nacisty,
které zprostředkoval ve svém dokumentu Šoa Claude Lanzmann, se
svým významem a dosahem vymyká zažitým kánonům dokumentárního
filmu. Skutečnost, že se Česká televize odhodlala uvést
devítihodinový monument vcelku, si zaslouží uznání. Bez ohledu
na to, kolik diváků lavinu faktů a emocí u obrazovky psychicky
uneslo a reálně fyzicky vydrželo. Důkaz trvalé potřebnosti
existence veřejnoprávní televize je málokdy názornější.
Nepochopitelný je naopak důvod, proč Česká televize svého času
přenechala komerční „konkurenci“ jeden z nejpozoruhodnějších
domácích filmových projektů celé popřevratové éry – časosběrný
dokument Občan Havel. S ohledem na jména Pavla Kouteckého,
který půl druhého desetiletí natáčel, a Miroslava Janka, který
dal za tragicky zesnulého kolegu materiálu definitivní podobu,
nelze předpokládat, že by koprodukční vstup Novy výsledek
nějak zásadněji ovlivnil. Na faktu, že podobně zásadní film
patří na veřejnoprávní obrazovku, to však nic nemění. Už jen
proto, aby diváci – a nakonec i osobnosti váhy a významu
Václava Havla – příště nemuseli trpět periodickými vpády
stupidních reklam. Jako sedmnáctého listopadu večer, kdy Nova
uvedla Občana Havla v televizní premiéře.
Jan Svačina, publicista |
