|
|
Družkou kalebasa a pevná hůl společnicí!
 Rozhlasová
reportérka a spisovatelka Pavla Jazairiová se letos na jaře
vrátila na „cestu hvězdy“, o jejíž španělské části vydala v
Radioservisu úspěšnou knihu. Pro Týdeník Rozhlas připravila
cyklus čtyř reportáží ze svého putování po francouzských
stezkách vedoucích poutníky k hrobu svatého Jakuba v Santiagu
de Compostela. Dnes přinášíme třetí z nich.
Když jsem se chystalana poutní cestu do Francie, takzvanou Viu
Podiensis, která začínala v krásném městečku Le Puy en Velay,
netušila jsem, že půjdeme horami do kopce a z kopce. Nečekala
jsem ani, že v dubnu tu bude ležet sníh.
Zimu jsme potkali v městečku Saugues, tisíc metrů vysoko.
Odtud bylo třeba vystoupit do průsmyku Svatého Rocha ve výšce
1309 metrů nad mořem.
Sen hladového poutníka
 O
tom, že sledujeme Svatojakubskou cestu, svědčí i Boží muka
ozdobená obrázkem. Je na něm viselec s kohoutem – připomínka
španělského města Santo Domingo de la Calzada, kde v 15.
století došlo k zázraku. Nespravedlivě popravený poutník na
šibenici nezahynul, stejně tak upečený kohout zůstal živý. Na
kapličce je rovněž zobrazen středověký poutník. Má hůl, širák,
je zahalený do teplého pláště. Obrázky doprovází říkanka:
„Družkou je mi kalebasa a pevná hůl společnicí. Krčma mi
vládne a hospic je můj domov.“
Co to znamená? Kalebasa je nádoba na vodu vydlabaná z tykve,
okovanou hůl potřeboval poutník k chůzi, ale posloužila i jako
zbraň proti lupičům a divoké zvěři, nebo s ní sklepal ze
stromů jablka. Vysněnou vidinou každého utrmáceného a
hladového poutníka zůstává ovšem krčma, teplé jídlo a dobrý
doušek. A samozřejmě hospic. „Hopital“ znamená v soudobé
francouzštině nemocnici, ale slovo je odvozené z latinského
„hospitalii“ – pohostinnost.
A ještě jedna legenda z doby, kdy se poutníci museli brodit
řekami. Jednou se stalo, že pocestný zaskočený velkou vodou
prosil svatého Jakuba o pomoc – a náhle cítil, jak se mu pod
nohami navršují mušle. Tisíce mušlí vytvořilo násyp, po kterém
přešel na druhý břeh – zázrak!
Nocleh u veterináře
Krajina připomíná Jizerské hory. V lese dosud leží sníh, na
pasekách rozkvétají sněženky. Většina poutníků končí denní
etapu u „Divokého“, ve staré ubytovně, jedné z prvních, které
vznikly krátce poté, co byl 12. století založen Boží hotel
poutníků v Le Puy.
„Divoký“ je velká usedlost rozložená v proláklině. Skládá se z
kamenného hospicu a několika zemědělských budov. Z dálky je
vidět ohrada, v ní pasoucí se koně a pobíhající psi. Jakkoliv
je to lákavé, nezůstaneme tu. Ten den jsme ušli jen patnáct
kilometrů, příliš málo. Na rozcestí stojí další stará ubytovna
a opodál kaple zasvěcená svatému Rochovi. Voda, která zurčí do
barokní kašny, má být zázračná: ke kapli prý v minulosti
směřovala mohutná procesí. To je pryč, kaple chátrá, zůstala
jen chladná a lahodná horská voda.
 Pak
je bohužel třeba zdolat deset kilometrů po silnici. Až do St.
Alban jen asfalt.
Etapa byla dlouhá – nejméně třicet kilometrů! Proto mě velmi
potěšilo, že jsme v St. Alban ještě stihli nakoupit jídlo a
mohli si uvařit. Bydlet budeme v soukromí u místního
veterináře – do bytečku patří i zařízená kuchyň. Cena jako v
noclehárně – třicet eur pro oba. (Ve španělských ubytovnách
jsme platili průměrně pět eur na osobu a noc.)
Mladý veterinář, silný snědý chlapík, se přistěhoval teprve
nedávno. Říká, že se mu tady poštěstilo výhodně koupit dům.
Někdo zemřel a vdova se odstěhovala. Uživí se v tak malém
městě? Odpovídá, že zcela určitě. Pastevecký kraj, koně i
prasata – o práci se neobává. Těší se, jak dům upraví podle
svých představ. Právě se oženil s půvabnou černovláskou, už
mají kocoura a psa. Funící buldok se domáhá vstupu do
místnosti, víc než jídlo žádá pohlazení – nevěděla jsem, že
tato plemena jsou tak cituplná.
Vstup do něčího soukromí je vždy podivný, o to divnější v
cizině. Místnosti, které nový majitel poutníkům pronajímá,
zůstaly patrně nedotčeny. Na zdi visí rodinné fotografie –
něčí svatba, muž, který sloužil kdesi v Africe – černí lidé,
palmy, úředníci v koloniálních helmách. Malé děti, které se
těm lidem narodily a možná právě v tomto domě vyrostly. Nic o
těch lidech nevím, ani se nic nedozvím. Kromě fotografií
zůstala i ubohá výzdoba pokojíčku, háčkovavé plédy, nepohodlný
a určitě kdysi drahý nábytek – také toaletka a postel podobná
růžové pěnové houbě. Bývalí majitelé měli i malou knihovnu a v
ní knížky od Marcela Pagnola – francouzská klasika. Čí jsou to
knihy? Pokud patřily bývalé majitelce, proč je tady spolu s
fotografiemi nechala?
V St. Alban
Ráno se loučíme se s veterinářem. Konečně jsme našli obchod,
kde nám zkopírují fotky na CD, a než to bude hotové, trochu si
projdeme St. Alban.
Mestečko je skromné a šedivé, od hlavní ulice v údolí stoupají
domy do svahu; stísněné smutné domky, podobné jeden druhému, k
nim přilepené nepatrné terasovité zahrádky.
Nad městečkem se tyčí opevněný hrad. Informační středisko má
být otevřené, ale je zavřené – stejně jako hrad. Nezbývá než
obcházet hradby a představovat si, co je uvnitř.
Hrad vznikl na místě antické pevnosti. V 11. století ho nechal
postavit Apcher, baron ze St. Alban. Bylo to v době
loupeživých rytířů, kdy spolu místní šlechta často nešlechetně
bojovala – tak St. Alban přepadly „bandy“ baronova rivala
Bernarda d‘Armagnacu, které roku 1414 sídlo poničily.
Hrad však byl obnoven, obývaly ho další šlechtické rody a v
19. století si stavení koupil jistý mnich, který zde léčil
slabomyslné. Nic z toho bych ani nezmiňovala, kdyby v tomto
hradě v letech 1943–1944 rovněž nepobýval básník Paul Eluard.
Během nacistické okupace Francie mu šlo o život a St. Alban
díky svým statečným radním získal pověst místa, kde
pronásledovaní najdou útočiště. To je výhoda zapomenutých
malých městeček, kde život plyne zvolna mezi mokrými
pastvinami a lesy, kde se nic neděje. Eluard zde napsal
několik básní. Pokusím se je vyhledat.
Teď ale jdeme dál.
Aumont Aubrac
Na zelenou trávu sněží, pasou se na ní krásní těžcí koně,
grošáci s bohatou hřívou. Jaro oznamují vrby s dlouhými
žlutými větvemi a fialky. Pěšinka se svažuje do údolí k malé
vesnici s kamenným mostem. Místní vlastenci zde zachovali
původní kovárnu, kterou pocestný může navštívit. Najde tam
všechno uspořádané jako kdysi, měchy a ohniště, nástroje.
Opodál stojí zařízení na okování dobytka, něco mezi šibenicí a
kladkostrojem. Francouzsky se to řekne „ferradou“. A také
starý zvon, který během válek unikl roztavení.
 Také
zde se domy staví z kamene, ale všechny vesnice nejsou tak
úhledné jako tato. Někteří hospodáři mají velký nepořádek, na
dvorech se válejí vraky aut, trosky zemědělských strojů,
rozbité skleníky a roztahaný hnůj. Chlévy jsou všude nalepené
na obytné stavení, patrně proto, že z krav šlo teplo, které
lidé potřebovali.
Je to drsný kraj. Stromy v lese jsou obrostné mechem, trnkové
keře na cestě se ztrácejí pod lišejníkem. Prý se sklízel nebo
dosud sklízí – má hojivé účinky.
Ten den jsme došli do městečka, které se jmenuje Aumont
Aubrac.
Už jsme si všimli, že většina poutníků si ubytování
telefonicky rezervuje. Pokoušíme se o totéž, poměrně málo
úspěšně. V obecních ubytovnách to během dne nikdo nebere, ty
soukromé hlásí obsazeno. To se stalo v Aumont Aubrac –
skutečně nikde nemají volno, ani v lepších ubytovnách, odkud
nás trochu zlomyslně posílají do hotelu za šedesát eur. Jak je
to možné? Vždyť poutnická sezóna ještě ani nenastala! Poutníci
z Lille, kterým Jiří dal spoustu fotografií, vidí, v jaké jsme
situaci a nabízejí nám peníze. Asi si špatně vysvětlili naši
neochotu bydlet v místním hotelu. Je to nepříjemné.
Ano, mají vyšší platy než my, dějiny jejich země jsou jiné než
naše. To je realita. Já si však chudá ani ubohá nepřipadám.
Přijeli jsme do Francie autem, máme čas i prostředky dopřát si
v této zemi výlet. To samo je už luxus, zejména když pomyslíme
v jakých podmínkách většina lidí na Zemi žije. Skutečně
nepotřebuji chodit do drahých hotelů a už vůbec nechci, aby za
mě někdo platil.
Našli jsme dobré řešení – spát budeme na faře. Sice na holé
zemi, ale v místnostech je ústřední topení a farář nám půjčí
deky. Omluvá se za nepohodlí. „Máme jen pár skládacích lůžek,
a když jsou obsazená, další poutníky k nám nezveme.“
Také na faře je kuchyň, zbývá nakoupit, ale obchod v městečku
je už zavřený. Rozhodnu se tedy zajít do supermárketu.
„Pěšky?“ ptá se farář. „Je to dost daleko, možná dva
kilometry!“ S vidinou dobrého jídla i vína pochoduji z
městečka ven. Není to moc příjemné, silnice se rozšiřuje,
vilky vytřídaly průmyslové budovy a nájezdy na dálnici, která
tudy vede. Vstup do nákupní zóny při jejím okraji není pro
pěší. Auta troubí, já jsem zabloudila. Nechci si koupit
sekačku ani traktor, hledám obchod s jídlem – chlapík jen
mávne: „To musíte dál!“ Nakonec jsem se tam dostala – obrovský
supermarket. Co bych všechno chtěla, ani nepoberu.
Nazpátek mě veze maminka dvou malých dětí. Říká, že je
zdravotní sestra, k nemocným dochází a život na venkově se jí
velmi líbí. Je hezká a velmi sympatická – bohužel to bylo
příliš krátké setkání.
Pak už si vaříme večeři. Vůně masa přilákala kluka, který na
faře ještě dostal lehátko. Cestuje sám, na krku má velký
dřevěný kříž, ale s sebou málo zásob. Rád by s námi povečeřel,
nabízí svou polévku v prášku. Pak mluví o pánubohu a o svém
úmyslu vstoupit do kláštera. Pro dnešek mu farář půjčil deku,
ale napadlo ho, že by si měl pořídit spací pytel. Říkám mu o
supermarketu. Ať tam zavolá, třeba vedou sportovní zboží.
Obává se, že je to trochu daleko.
V noci začalo pršet. Těžké šedé mraky, vítr přináší déšť i
sníh. Co naplat – jdeme dál. Čekají na nás další hory –
zejména pak náhorní plošina Aubrac. Prý to tam není legrace.
Uvidíme.
Pavla Jazairiová, publicistka
Snímky Jiří Hůla |
