|
|
 Petr
Koudelka, spisovatel a publicista
Máme další odklad
V tom velkém urychlovači, co byl spuštěn u Ženevy, se to
zaseklo. Máme další odklad. Všichni pesimisté, kteří
vyhrožovali, že během pokusu se vytvoří černá díra a do ní
spadne Země a nakonec celý náš vesmír, mohou být klidní.
Urychlovač se bude opravovat několik měsíců. A pak se uvidí.
Najednou mi to došlo! Vždyť tak se to děje neustále, celé
dějiny lidstva jsou jen samé odklady a šance. Zase jsme
dostali šanci! Podívám se zpátky a vidím: Rok 1000. Tehdy se
to všichni chystali zabalit. Na silvestra se církevní
hodnostáři modlili v kostelích a všichni čekali, že to o
půlnoci skončí. V té chvíli jsme dostali odklad a šanci
pokračovat. V roce 2000, pamatujete? Y2K! Na to už všichni
zapomněli. Měly zkolabovat všechny počítače a vůbec to bylo
s lidstvem nahnuté. A výsledek? Počítače se jenom mírně
zachvěly a jelo se dál. Dostali jsme opět odklad. Už osm let
si ho vychutnáváme.
Podle geologické historie Země jsme dostali velkou šanci
v minulosti třikrát. Třikrát vyhynuly téměř všechny druhy
živočichů.
Dnešní finanční krize, která vznikla z chtivosti po penězích a
z chtivosti po moci, je velkou katastrofou, ovšem – jak se
dalo čekat – s následným odkladem. Zatím je vždy každá
katastrofa katastrofou s odkladem. Nestačí nám krize klimatu?
Způsobili jsme si ještě ekonomickou pohromu a k tomu blízké
vyčerpání surovin. Ale nic se neděje. Je tu odklad.
Omlouvám se všem, u kterých jsem vyvolal ve svých minulých
článcích trauma z výčtu katastrof. Je to skutečně zbytečné
skuhrání. Zatím jsme vždycky dostali odklad.
Zdá se mi, že v tom skuhrání nad stavem světa se skrývá
obrovský poklad, zásoba optimismu pro každého: zpráva o tom,
že zatím jsme vždycky dostali šanci. Je to zpráva o světě
vyššího řádu, který nás nějak obklopuje, který se o nás stará
a který nám znovu umožňuje pokračovat.
Je fakt, že člověk se dosud nikdy nepoučil. Je pravda, že
člověk zatím ani jednou svou šanci nevyužil. Nezměnil své
jednání a chování a přes varování filozofů a přes výhrůžky
přírodních vědců zůstává stále tím, čím je: predátorem. Jeden
vědec rozděluje živočichy na dvě skupiny: jedni mají oči
vpředu na hlavě, to jsou predátoři, a druzí, jako třeba králík
nebo slepice, po stranách – a to je kořist. Člověk zůstává
predátorem a nikdy se nepoučí.
Filozof Bělohradský má pro to zdůvodnění. Jsme příliš vzdáleni
přirozenému světu. Moderní společnost, stát nás odtrhly od
svědomí a osobní odpovědnosti, neumožňují nám soukromou
hodnotnou existenci. Proto stále žijeme v totalitě, jen jsme
jednu její formu nahradili druhou.
Samozřejmě že existují apely, abychom něco dělali. Co dělat?
ptají se stále lidé, kterým se nelíbí jenom skuhrat. A
existují i odpovědi. V prvé řadě: přestaňme se chovat jako
ovce. Neposlouchejme politiky, starají se jen o svůj prospěch.
Neposlouchejme média. Ignorujme reklamu. Nikomu nevěřme,
zejména ne bankéřům, makléřům, ekonomům, politologům. Všechno
zpochybňujme. Vyhýbejme se obchodním centrům. Věnujme se svým
dětem.
Četl jsem v mnoha článcích a v řadě knih takový seznam pokynů
pro změnu predátora v moudrého člověka. Pro uskutečnění šance
být tím Homo sapiens a ještě jednou sapiens.
Kromě toho, že jsme se zbavili přirozeného světa, máme ještě
jednoho nepřítele. Je to technika, která se podle všeho vyvíjí
rychleji, než stačíme zvládat. Takže k pokynům na přežití bych
přidal ještě tento: braňme se technice. Všeobecné ohlupování
technikou patří k naší době. Tupost, s jakou propadne masová
společnost módě mobilů, je bezbřehá a nezničitelná. Obávám se,
že to nikdy neskončí. Stále bude dost šamanů, kteří budou
vytvářet nová božstva, protože jim to hodí nějakou korunu.
Zamyslel se někdo nad tím, jak potřebná je takzvaná
digitalizace, která nutí každého člověka k novým výdajům?
Přichází jako samozřejmost. Vždyť pokrok se nedá zastavit a
ten rozdíl například v kvalitě obrazu je tak obrovský! Od
zasvěcených techniků jsem slyšel něco jiného. A těch frekvencí
v éteru, které nutně potřebujeme a bez digitalizace to není
možné! A ovšem také – celý svět to dělá. To všechno jsou
naprosto nezvratné argumenty pro to, aby každá babička
vysolila poslední peníze. I když plazmová obrazovka, to je
něco jiného! Snad přijde doba, že bude nařízená zákonem, vem
kde vem. Vypadal bych hodně jako „socka“, kdybych si dovolil
připomenout, že penízek od každé babičky se hodí – že už to tu
jednou bylo?
A jako zvláštní paradox zní teď následující věta. Naši
civilizaci charakterizují dvě věci: bezuzdná spotřeba a
bezduchá zábava. Žijeme mezi těmito dvěma mantinely, mezi
dvěma slovy. Když se pokusíme najít kmen obou slov, „bezuzdný“
a „bezduchý“, dostaneme tento výsledek: „uzda“ a „duch“.
Je to to, co nám chybí? Uzda a duch? Možná ještě trochu studu
by neškodilo. Island, země, která se nyní propadla do dluhů a
ztratila kredit celého světa, trpí prý nejvíc pocitem studu a
pokoření. Jak se to mohlo stát? Chyběla nám uzda a duch? ptají
se Islanďané.
Přišla krize, ale dostáváme odklad. My skuhralové máme zase
další šanci. Odklad je důkaz o existenci vyššího řádu, který
nás obklopuje, a to by nám mělo stačit k optimismu.
|
