Petr Koudelka, spisovatel a publicista

Máme další odklad

V tom velkém urychlovači, co byl spuštěn u Ženevy, se to zaseklo. Máme další odklad. Všichni pesimisté, kteří vyhrožovali, že během pokusu se vytvoří černá díra a do ní spadne Země a nakonec celý náš vesmír, mohou být klidní. Urychlovač se bude opravovat několik měsíců. A pak se uvidí.

Najednou mi to došlo! Vždyť tak se to děje neustále, celé dějiny lidstva jsou jen samé odklady a šance. Zase jsme dostali šanci! Podívám se zpátky a vidím: Rok 1000. Tehdy se to všichni chystali zabalit. Na silvestra se církevní hodnostáři modlili v kostelích a všichni čekali, že to o půlnoci skončí. V té chvíli jsme dostali odklad a šanci pokračovat. V roce 2000, pamatujete? Y2K! Na to už všichni zapomněli. Měly zkolabovat všechny počítače a vůbec to bylo s lidstvem nahnuté. A výsledek? Počítače se jenom mírně zachvěly a jelo se dál. Dostali jsme opět odklad. Už osm let si ho vychutnáváme.

Podle geologické historie Země jsme dostali velkou šanci v minulosti třikrát. Třikrát vyhynuly téměř všechny druhy živočichů.

Dnešní finanční krize, která vznikla z chtivosti po penězích a z chtivosti po moci, je velkou katastrofou, ovšem – jak se dalo čekat – s následným odkladem. Zatím je vždy každá katastrofa katastrofou s odkladem. Nestačí nám krize klimatu? Způsobili jsme si ještě ekonomickou pohromu a k tomu blízké vyčerpání surovin. Ale nic se neděje. Je tu odklad.

Omlouvám se všem, u kterých jsem vyvolal ve svých minulých článcích trauma z výčtu katastrof. Je to skutečně zbytečné skuhrání. Zatím jsme vždycky dostali odklad.

Zdá se mi, že v tom skuhrání nad stavem světa se skrývá obrovský poklad, zásoba optimismu pro každého: zpráva o tom, že zatím jsme vždycky dostali šanci. Je to zpráva o světě vyššího řádu, který nás nějak obklopuje, který se o nás stará a který nám znovu umožňuje pokračovat.

Je fakt, že člověk se dosud nikdy nepoučil. Je pravda, že člověk zatím ani jednou svou šanci nevyužil. Nezměnil své jednání a chování a přes varování filozofů a přes výhrůžky přírodních vědců zůstává stále tím, čím je: predátorem. Jeden vědec rozděluje živočichy na dvě skupiny: jedni mají oči vpředu na hlavě, to jsou predátoři, a druzí, jako třeba králík nebo slepice, po stranách – a to je kořist. Člověk zůstává predátorem a nikdy se nepoučí.

Filozof Bělohradský má pro to zdůvodnění. Jsme příliš vzdáleni přirozenému světu. Moderní společnost, stát nás odtrhly od svědomí a osobní odpovědnosti, neumožňují nám soukromou hodnotnou existenci. Proto stále žijeme v totalitě, jen jsme jednu její formu nahradili druhou.

Samozřejmě že existují apely, abychom něco dělali. Co dělat? ptají se stále lidé, kterým se nelíbí jenom skuhrat. A existují i odpovědi. V prvé řadě: přestaňme se chovat jako ovce. Neposlouchejme politiky, starají se jen o svůj prospěch. Neposlouchejme média. Ignorujme reklamu. Nikomu nevěřme, zejména ne bankéřům, makléřům, ekonomům, politologům. Všechno zpochybňujme. Vyhýbejme se obchodním centrům. Věnujme se svým dětem.

Četl jsem v mnoha článcích a v řadě knih takový seznam pokynů pro změnu predátora v moudrého člověka. Pro uskutečnění šance být tím Homo sapiens a ještě jednou sapiens.

Kromě toho, že jsme se zbavili přirozeného světa, máme ještě jednoho nepřítele. Je to technika, která se podle všeho vyvíjí rychleji, než stačíme zvládat. Takže k pokynům na přežití bych přidal ještě tento: braňme se technice. Všeobecné ohlupování technikou patří k naší době. Tupost, s jakou propadne masová společnost módě mobilů, je bezbřehá a nezničitelná. Obávám se, že to nikdy neskončí. Stále bude dost šamanů, kteří budou vytvářet nová božstva, protože jim to hodí nějakou korunu. Zamyslel se někdo nad tím, jak potřebná je takzvaná digitalizace, která nutí každého člověka k novým výdajům? Přichází jako samozřejmost. Vždyť pokrok se nedá zastavit a ten rozdíl například v kvalitě obrazu je tak obrovský! Od zasvěcených techniků jsem slyšel něco jiného. A těch frekvencí v éteru, které nutně potřebujeme a bez digitalizace to není možné! A ovšem také – celý svět to dělá. To všechno jsou naprosto nezvratné argumenty pro to, aby každá babička vysolila poslední peníze. I když plazmová obrazovka, to je něco jiného! Snad přijde doba, že bude nařízená zákonem, vem kde vem. Vypadal bych hodně jako „socka“, kdybych si dovolil připomenout, že penízek od každé babičky se hodí – že už to tu jednou bylo?

A jako zvláštní paradox zní teď následující věta. Naši civilizaci charakterizují dvě věci: bezuzdná spotřeba a bezduchá zábava. Žijeme mezi těmito dvěma mantinely, mezi dvěma slovy. Když se pokusíme najít kmen obou slov, „bezuzdný“ a „bezduchý“, dostaneme tento výsledek: „uzda“ a „duch“.

Je to to, co nám chybí? Uzda a duch? Možná ještě trochu studu by neškodilo. Island, země, která se nyní propadla do dluhů a ztratila kredit celého světa, trpí prý nejvíc pocitem studu a pokoření. Jak se to mohlo stát? Chyběla nám uzda a duch? ptají se Islanďané.

Přišla krize, ale dostáváme odklad. My skuhralové máme zase další šanci. Odklad je důkaz o existenci vyššího řádu, který nás obklopuje, a to by nám mělo stačit k optimismu.



  Žhavá současnost –
  umělá a chladná

  Jak to vidí Věra Nosková
 
   Šlaky zpod Jirousova perlíku

   Nalaďte si

 
   Písničkářky dětem

   Pořiďte si