|
|
 Jaromír
Štětina, senátor a novinář
Churchill nebo Ptahhotep?
Před pár lety, to ještě žil slavný čečenský polní velitel
Aslanbek Ismailov, jsem našel na grozněnském náměstí Minutka
partyzánský štáb. Šel jsem najisto: z podzemí se valily mraky
cigaretového kouře. Ve sklepě paneláku visely hovězí šrůtky,
štosovaly se pivní přepravky s molotovovými koktejly a ti, co
zrovna nebyli na frontové linii, z nudy pucovali kvéry. U
vysílačky a nad satelitním telefonem sedělo deset bradatých
chlapů s nábojovými pásy a kapsami plnými granátů. Pro dým mne
neviděli. Zakašlal jsem. Trhli sebou. Otočili hlavy.
Zaostřili. Pak v rychlém sledu, jako jeden muž, povstali.
„Zdravstvujtě,“ řekl jsem pobaveně. „Zdravstvujtě“ se
smrtelnou vážností odpověděli unisono hromotluci.
Zažil jsem to v Čečně stokrát. Vstoupil jsem do místnosti a
chlapi vyskočili ze židlí. Dobrá, řekl jsem si poprvé. Jsou
zdvořilí, přijde cizinec, tak povstanou. O cizineckou iluzi
jsem přišel záhy: oni ti hranálové vstávali pokaždé, když jsem
do místnosti vstoupil. Třeba desetkrát za den. „To je přeci
normální,“ vysvětlil mi pak Aslanbek, „my Čečenci vždycky
vstaneme, když vstoupí stařec.“ Protestoval jsem, že nejsem
žádný dědek. Nebylo mi ještě ani šedesát. „Ale máš bílou
bradu, takže jsi starý muž a hotovo,“ řekl Aslanbek.
Fakt je, že si Čečenci podivuhodné gesto úcty ke starému
člověku podrželi dodnes. Obdivuji to, nicméně to byl právě
tento zvyk, který mi dal poprvé pochopit, že nikdo není tak
stár, aby si nemyslel, že může žít ještě aspoň rok. Tenkrát
jsem si vepsal do zápisníku poprvé slova perského básníka:
„Považuj za kořist okamžik každý jenž kyne, nikomu není známo,
co koncem jest věcí.“ Teprve v Čečně jsem se začal chystat na
stáří. Jsem na tom v tomto ohledu o něco hůř než Aslanbek. Ten
nikdy nezestárne – pár týdnů po našem setkání na Minutce ho
roztrhala ruská mina.
Lehko se to říkalo Winstonu Churchillovi, že stárnout
začínáme, jakmile rezignujeme na mládí. Vždyť největší
z největších odborníků na stárnutí v lidské historii, vezír
Ptahhotep nazval věci pravými jmény a rezignoval už někdy 2350
let před Kristem: „Dostavilo se stáří, nastal kmetský věk,
tělo podléhá zkáze, objevuje se rozklad, síla propadá zkáze,
protože srdce ustává v činnosti, ústa mlčí nemajíce řeči,
kosti jsou choré stářím. To, co stáří působí lidem, jest zlé
se vším všudy.“
Churchill nebo Ptahhotep? Toť otázka, kterou se patří položit
právě na sklonku tohoto roku v očekávání roku devítkového.
Vládnoucí planetou čísla devět je Mars. Kolik zůstane příští
rok na martových polích těch, co nestárnou? Kolik zůstane nás
živých stále stárnoucích starců trápených podagrou a
sklerózou? Sir Winston, dědek z nejúžasnějších, má pravdu.
Nevzdávat a nezapomínat. Je čestným úkolem pamatovat si to, co
bylo před deseti, třiceti a padesáti lety. Včetně zvyku
vstávat ze židlí. |
