|
|
České kulturní nebe – podruhé a naposledy
Hra Járy Cimrmana i eseje Václava Bělohradského, koncerty
Alfreda Brendela i skupiny Codumdál, budova Centra současného
umění v Holešovicích i bolivijské pivo Huari – tak pestré
spektrum odpovědí nabídla v minulém čísle Týdeníku Rozhlas
anketa pátrající po nejvýraznějším kulturním zážitku roku
2008. Nyní přinášíme druhou a závěrečnou část tipů z pera
spolupracovníků a redaktorů tohoto časopisu.
* * *
Ivan Němec, publicista
Za úctyhodný čin roku 2008 považuji vydání čtvrtého
(dvousvazkového) dílu Lexikonu české literatury, jehož
autorský kolektiv vedl Luboš Merhaut. Po třiadvaceti letech
se podařilo završit nejobsáhlejší projekt poválečné
literárněvědné bohemistiky, který podává obraz českého
písemnictví od jeho staroslověnských a latinských počátků do
poloviny 20. století. Materiálově bohatá encyklopedie
z nakladatelství Academia nabízí kromě monografických hesel o
individuálních jevech českých literárních dějin i informace o
jednotlivých časopisech, almanaších a literárních skupinách.
* * *
 Kateřina
Rathouská, redaktorka ČRo 3 – Vltava
S radostí vzpomínám na premiéru hry Magdaleny Frydrychové
Dorotka ve studiu Švandova divadla. Vynikající text mladé
autorky, který vtipně reflektuje bezútěšný život v zapadlé
vesnici, režíroval její bývalý spolužák z DAMU Štěpán Pácl. Na
jevišti se mu podařilo brilantně zobrazit specifický jazyk
dramatu, mj. za pomoci nápaditého scénografického řešení
(interiéry i exteriéry umístil mezi dělnické plechové
skříňky). Pácl a Frydrychová jsou nadějemi současného českého
divadla.
Foto Petr Neubert
* * *
Jaroslav Vanča, scenárista
Zaujala mě kniha v našem prostředí iniciační, zároveň
syntetizující i objevná, ve výkladu zdánlivě názorově
předpojatá a přitom brilantně odčerpávající mnohé z argumentů
možných námitek. Těm z nás, kteří zůstávají stranou
postmoderních paradigmat, a utěšují se povšechným názorem, že
vlastně „o nic nejde“, komplikuje život zkratkovitým, leč
precizním exkurzem do nedávné minulosti výtvarného umění (se
zasvěceným přesahem k dalším oborům), dokládajícím, že i
tentokrát „jde o něco“. Nazírá postmoderní proces i problém
z mnohem větší šíře, než napovídá její název. Autorem
publikace Postmoderní fotografie je Robert Silverio a vydalo
ji Nakladatelství AMU.
* * *
Alena Sojková, publicistka
Mé největší letošní kulturní zážitky jsou spojeny se slovy
poprvé a naposled. Asi naposled jsem slyšela hrát na Pražském
jaru klavíristu Alfreda Brendela, který se rozhodl přestat
veřejně vystupovat. Už před lety jsem se zamilovala do starého
pána, jehož ruce se pohybují nad klaviaturou neviditelně, jako
by se jí ani nedotýkaly. Po jeho letošní interpretaci
Beethovena se mi doslova rozklepala kolena. A poprvé jsem na
vlastní uši slyšela jiného staršího pána, který mě provázel
celým mým dosavadním životem, aniž by o tom věděl. Evropské
turné Leonarda Cohena znamenalo pro spoustu lidí splněný
životní sen, nebyla jsem výjimkou. Slyšela jsem ho zpívat
v Bruggách, pak jsem si ten zážitek zopakovala i v Praze. A
byl jiný. Silnější, protože ho se mnou slyšeli moji kamarádi,
známí, všichni ti, kteří si společně zpívali Hey, that‘s no
way to say goodbye.
* * *
Bronislav Pražan, redaktor Týdeníku Rozhlas
Pod maskou průzračné krásy – běs a démon. Taková je
Lermontovova Maškaráda, kterou ve Švandově divadle nastudoval
režisér Radovan Lipus. Inscenaci s vynikajícími hereckými
výkony (zvláště Milana Kačmarčika v roli Arbenina ) a
uhrančivou scénografií Davida Vávry považuji z těch, které
jsem letos zhlédl (bylo jich na šedesát) za nejlepší. Z výstav
se mi nejvíc líbila ta, která probíhala přes léto v Jízdárně
Pražského hradu a byla věnována umění a kultuře v českých
zemích mezi léty 1814–1848. Její název – Biedermeier – nese i
překrásná objemná kniha k ní vydaná. Výstava i publikace daly
podle mého názoru trumf i svým inspirátorům – stejnojmenné
rakouské výstavě a jejímu katalogu, jimiž jsem se těšil před
rokem ve vídeňské Albertině.
* * *
 Agáta
Pilátová, publicistka
Kulturní zážitek roku je něco, co vedle objektivních kvalit
přináší i radost, potěšení. U mě to určitě byla velkorysá
přehlídka Bergmanových filmů ke stému jubileu narození
režiséra; nebo krásně zrenovovaná Loreta a křížová cesta
v Hroznatově v západních Čechách. Ale největší zážitek přece
jen mám ze skvělých interpretačních výkonů klavíristky Jitky
Čechové. Třeba na desce, kde se Smetanovým triem hraje Dvořáka
a Čajkovského. Či z jejího Liszta, kterého jsem zaslechla na
stanici Vltava. Bůhví, že jsem zapomněla na nemocniční postel,
která mě právě poutala. Ta hudba byla mnohem poutavější...
* * *
 Milan
Šefl, redaktor Týdeníku Rozhlas
Shodou šťastných okolností ke mně letos doputovaly hned dvě
knížky nenáviděného i zbožňovaného Francouze Michela
Houellebecqa. Číst jeho zřejmě nejslavnější román Elementární
částice či prvotinu Rozšíření bitevního pole je riskantní
záležitost – připraví vás i o poslední zbytky iluzí. Uštěpačný
sarkasmus, s nímž tento „novodobý Baudelaire“ líčí
tragikomické životní pinožení svých dokonale degenerovaných
hrdinů, může na první pohled působit až odpudivě. Přesto je to
literatura jedinečná, originální, pronikavá, byť lidstvu
nedává už prakticky žádnou šanci.
* * *
Jana Jankeová, filmová publicistka
Pětidílný komplet Zázračná planeta z produkce BBC mě asi letos
uchvátil jako filmového diváka nejvíc. Velkoryse vypravenou
sadu pěti dílů připravila distribuční společnost Bontonfilm.
Početný filmařský tým zabírá v jednotlivých dokumentech naši
planetu od pólů, přes džungle a pouště až k horám i podmořským
prostorům a činí tak pozoruhodným způsobem. Informace o tom,
jak žije flóra a fauna modré planety, je nebývale dramatická a
nabízí jedinečné vizuální zážitky – ať jsou to námluvy ptáků,
zápasy s predátory i přírodními živly, uhrančivé tvary
ledových království, propastné hloubky jeskyní, neznámí
pouštní či podmořští tvorové nebo jen neobvyklé pohledy na
přírodu a zvěř z výšky či makrodetailů. Hudební doprovod
Georga Fentona ctí proměnlivost přírodních nálad i
jednotlivých zvířecích příběhů. Nenechte si Zázračnou planetu
ujít...
* * *
 Vladimír
Karfík, literární kritik
Jak by mě mohlo napadnout, že největší emocionální zážitek mi
na sklonku letošní sezóny připraví divadlo! Vždyť někdy i
známou látku z jeviště ani nepoznávám, jenom proto, že se na
autorech svévolně exhibují režiséři. Musel na letošní
divadelní festival německého jazyka přijet do Prahy berlínský
soubor s Brechtovou Žebráckou operou, abych s údivem
přihlížel, jak může vypadat dramatický zázrak utkaný z látky,
jež je notoricky známá z jevišť i z Brechtova Třígrošového
románu. Z autorova textu se neztratilo nic, a přece byl téměř
k nepoznání. Ale jak! Dokonalý jevištní tvar, věrný textu, ale
zároveň věrný tradici moderního umění, využívající možností
moderní jevištní, výtvarné a zejména světelné techniky.
Stylizace jevištního projevu, herectví spjaté s choreografií,
s Weilovou hudbou, jak jsme ji snad ještě nikdy neslyšeli, to
vše zkomponováno do fantastické podoby fungovalo jako přesný
hodinový stroj, aniž by z jeviště čišel chlad. Navíc ten
příběh zrovna dnes tu působí i aktuálně. Jak se jenom může
taková věc podařit? Jednoduché. Chce to tvůrčí osobnost, jakou
je Robert Wilson.
* * *
Tomáš Pilát, redaktor ČRo 3 – Vltava
Co se českých filmů týče, vyhráli to u mě Karamazovi, snímek
nesmírně silný, po všech stránkách propracovaný. A pak tu jsou
dvě knihy, které zcela odlišně, obě neobyčejně zajímavě a
fundovaně pojednávají slavnou éru československé
kinematografie. Dílo Jana Žalmana Umlčený film vznikalo těžce,
neboť i Žalman (vlastním jménem Antonín Novák) byl nadlouho
umlčen. Kniha Brita Petera Hamese Československá nová vlna
zase přináší pohled zvenku, takový, jaký čas od času
potřebujeme. V obou případech patří dík vydavatelství Levné
knihy.
* * *
Věra Nosková, spisovatelka
Dostojevského Bratři Karamazovi jsou modelovým příběhem na
téma: rodina je – může být velmi temná záležitost. Český film
téhož názvu přenesl tento příběh v podobě divadla do špinavé
tovární haly v Polsku. Film má více rovin a významů a je
strhující původním příběhem i jeho expresním divadelním
zpracováním, k čemuž přispívá i efektní hudba, dynamická
kamera, skvělá režie (Petr Zelenka) a přesné, přestože „rusky
zdivočelé“ herectví. Po skončení filmu a proběhnutí titulků
zůstali diváci ještě chvíli, zasaženi, sedět ve tmě sálu.
* * *
Milan Pokorný, šéfredaktor Týdeníku Rozhlas
Jako divák jsem si mimořádně užil novou inscenaci Prodané
nevěsty v pražském Národním divadle. Mladá režisérka Magdalena
Švecová tradici tohoto národního klenotu nevnímá jako
prokletí, ale vede s ní kultivovaný a citlivý dialog. Podařilo
se jí to i díky minimalistické scéně Petra Matáska, která je
funkční, a přitom poetická. K mé spokojenosti určitě přispěl i
Jaroslav Březina, který „postoupil“ z role Vaška na Jeníka s
aplausy na otevřené scéně. Jako čtenář jsem byl příjemně
překvapen překladem knížky Petra Pišťanka Muzika. I když
slovenské autory rád čtu v originále, na překlad Kristýny a
Miroslava Zelinských upozorňuji proto, že je to první
Pišťankova česká knížka. Je smutné, kolik nesporné kvality
zůstává pro Čechy neznámou pevninou jen proto, že zůstane v té
pro mnohé nesrozumitelné slovenštině.
* * *
 Jiří
Vejvoda, ředitel ČRo 2 – Praha
Na svůj zážitek roku jsem si musel počkat až do 20. listopadu.
V ten deštivý večer se totiž konal v Pražské křižovatce, což
je odsvěcený kostel sv. Anny, v němž sídlí Vize Dagmar a
Václava Havlových, letošní Koncert pro Světlušku. Pořádal jej
Nadační fond Českého rozhlasu a patronka Světlušky, Aneta
Langerová, přivedla na jeviště Dana Bártu, Mária Biháriho a
nevidomé děti; vše neformálně a mile uváděl herec Saša
Rašilov. Seděl jsem vysoko na balkoně, skoro pod novým
trámovím, jež do působivě omšelé kostelní lodi umně
instalovala architektka Eva Jiřičná, a prýštila do mě radost z
několika příčin. V báječném prostředí se sešli báječní lidé;
během padesátiminutového přímého přenosu ČT 1 a ČRo 1 –
Radiožurnálu se vybralo 1 800 000 korun pro potřebné; Český
rozhlas činností svého Nadačního fondu znovu prokázal
schopnost přesahu od „pouhého“ vysílání ke kulturní, prospěšné
instituci.
Foto Pavel Kopp
* * *
Leo Pavlát, ředitel Židovského muzea v Praze
Mým největším kulturním zážitkem roku 2008 byla kniha, vydaná
však česky již před třemi lety: Přervaný život – deníky
holandské Židovky Etty Hillesum z let 1941 až 1943. Je to
text, který mě jako zcela výjimečný bude jistě provázet i
všechny roky další. Jedna věta za všechny: „Měli bychom se
stále častěji vzdávat nicneříkajících slov, abychom dokázali
najít několik málo těch, která člověk skutečně potřebuje.
V mlčení by měl vyrůst nový způsob dorozumívání.“
Připravil Milan Šefl |
