|
|
Umění pro všední den
Pražské Uměleckoprůmyslové muzeum v těchto dnech plní svou
čestnou povinnost. S podtitulem Umění pro všední den
připravilo výstavu tvorby uměleckého sdružení Artěl,
založeného před sto lety. Sdružení s názvem „vypůjčeným“ od L.
N. Tolstého založilo roku 1908 několik osobností širokého
názorového i tvůrčího spektra (třeba Jan Konůpek rozhodně
nebyl názorovým souputníkem Pavla Janáka) s cílem povznést
umělecké řemeslo i průmysl a „vzkřísiti smysl pro výtvarnou
práci a vkus v denním životě“. Je třeba připomenout, že velká
výstava Artělu se konala v Uměleckoprůmyslovém muzeu již v
roce 1918. Do tehdejšího katalogu psal architekt Vlastislav
Hofman manifestační text Kam směřuje Artěl?, kde mimo jiné
praví: „...aby se tak zapomnělo na ozdobný pseudohistorismus
[...], spíše jsme se přiblížili těžkému tvaru lidovému.
Sebemenší předmět byl nám architektonickým úkolem.“
Artěl však nikdy neplul na vlně laciného folklorismu. V
povědomí kulturní veřejnosti je zapsán více proto, že záhy po
založení v něm získala silné postavení skupina architektů
postupně propracovávajících svůj výtvarný názor do
kubistických poloh – Pavel Janák, Vlastislav Hofman, Josef
Rosipal, Rudolf Stockar, později Bedřich Feuerstein.
Vynikající kávové servisy Janákovy a Hofmanovy, Hofmanův
popelník, Janákova krystalická dóza, vesměs z let 1911–1913,
opakovaně publikované, nechybí ani na této výstavě.
Uměleckoprůmyslové muzeum však tvorbu Artělu neuspořádalo z
hlediska stylové posloupnosti, nýbrž po oddílech věnovaných
jednotlivým odvětvím uměleckého řemesla a průmyslu. Postupně
je tak předvedena užitková keramika i keramická plastika,
sklo, užitá grafika, textil, šperky a práce z obecného kovu,
rozsáhlá část výstavy je věnována produkci hraček. Specifikou
Artělu byly pomalované dárkové krabice a upomínkové dózy,
zvláště V. H. Brunnera a Václava Špály. Zvolené uspořádání
dobře ukáže rovnocennou vysokou kvalitu tvorby ve všech
oborech, ať již jde o textilní tvorbu Marie Teinitzerové,
brože a keramickou plastiku Jaroslava Horejce, Konůpkovu a
Bendovu grafiku či všestrannost štastného kolorismu Václava
Špály v jeho pomalovaných dózách, návrzích na vitraje i tvorbě
hraček.
 Rozsáhlost
oddílu věnovaného hračce demonstruje velkou názorovou
rozrůzněnost od jednonohého plameňáka Minky Podhajské s
neodolatelnou muchomůrkou na podstavci (1906) po Sutnarova
nosorožce jako vyznání humánní geometrie dvacátých let. Vše je
ale neseno péčí dát dítěti do ruky nesmlouvavou výtvarnou
kvalitu.
Koncepce výstavy potvrzuje také konstantu celé tvorby Artělu,
ustavičně obrozovanou tendenci k pregnantnosti tvaru. Přímo
programně ji v oddělení skla uvozuje Kotěrova souprava na
bowli ve variantě pro Artěl. Výstava spíše stvrzuje hodnoty,
než aby objevovala objevené, přesto se zde dočkáme několika
překvapení, jako jsou Havlíčkovy rondokubistické vázy nebo
kávové a čokoládové servisy Minky Podhajské. Připomenout je
třeba soubory nápojového skla Josefa Rosipala ukazující, jak
velkou nenaplněnou nadějí českého moderního umění tento autor
byl.
Sdružení Artěl zaniklo na přelomu let 1934 a1935, ale jeho
posledním závažným vystoupením byla prezentace na Výstavě
soudobé kultury v Brně 1928. Ta uzavírala jednu epochu českého
moderního vývoje a zároveň otevírala novou,
funkcionalistickou, do níž už Artěl nepatřil.
Jakub Synecký, historik umění
Foto Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze |
