|
|
 Vladimír
Karfík, publicista
Vyváženost a licoměrná objektivita
Dlouho se po médiích veřejné služby nevyžadoval onen dnes tak
frekventovaný požadavek vyváženosti, který mi v něčem až
příliš připomíná neblahou politickou korektnost importovanou
ze svobodného Západu. Pokud si vzpomínám, v lepších časech
se v takových médiích o vyváženosti vůbec nemluvilo, ten pojem
v dnešním smyslu snad ani nebýval znám, dříve šlo spíše o to
být pokud možno objektivní. Nepamatuji přitom, že by snaha o
objektivitu nějak bránila sporům či že by stála v cestě snahám
o odhalování nepravd. V horších – bohužel předlouhých – časech
šlo pak v zásadě o státem řízenou propagandistickou lež. To
přece známe, anebo bychom to měli aspoň vědět.
Od kdy tu ale máme tu proklamovanou a v praxi uplatňovanou
vyváženost, jež se projevuje mimo jiné v tom, že před
mikrofonem či kamerou se objevují lidé, kteří by tam ve
společenském zájmu spíše neměli být, abychom si ustavičně
nereprodukovali falešné představy z nedávné minulosti? Snad to
souvisí s dnešními podivnými představami o demokracii, kdy je
vládní cenzura sice nepřípustná, ale zato na média veřejné
služby dohlížejí zákonodárci, přesněji řečeno strany, z nichž
je onen zákonodárný sbor složen, vlastně přímo. Kolik kdo
dostal hlasů ve volbách, na tolik prostoru si v médiích pro
svou stranu, pro své představitele či mluvčí činí nárok. A
dává najevo, co se mu líbí, a co ne. Pak by ani nebylo třeba
institucionalizovat cenzuru. Před mikrofon se až příliš často
zvou lidé, jež stranické sekretariáty protlačily do funkcí,
bez nichž bych se rád obešel a které bych si do svého bytu
jinak nikdy nepozval.
Jiná věc je podivné spojení objektivity a spravedlnosti.
Posledním týdnům vládnou dvě témata: plyn a Gaza. V prvním
případě nás hlava státu varuje, abychom problém
nepolitizovali, jde přece jen o otázku obchodní a technickou.
Ale ono den ode dne proniká na povrch sakra vážné politikum
dosahu světového. Dnešní spor je prozatím jenom malou částí
toho, co nás v zápasech o energetické zdroje v nejbližších
letech čeká. Pak už nebude dlouho trvat, a vzniknou světové
konflikty o přístup k pitné vodě. A nebude to od nás příliš
daleko.
Když vypukne konflikt, chápu, že diplomacie vlád států, jež ho
chtějí dovést k mírovému řešení, je opatrná na každé slovo,
ale nemůžu léta nepozorovat, jak je evropské veřejné mínění
licoměrnou politikou i médii manipulováno k „spravedlivému“
pohledu na letitý konflikt mezi fundamentalisty, přesněji
řečeno teroristy z palestinského hnutí Hamás a Izraelem.
Palestinci z Hamásu jsou sice obecně považováni za teroristy,
nejedná se s nimi, ale pokud se referuje o dnešním střetnutí,
velký rozdíl mezi nimi a regulérní izraelskou armádou už se
nedělá.
V posledních dnech mě třeba zaujalo, že snad nikdo v médiích
se nezastal Jiřího Františka Potužníka, který sice popravdě,
ale snad nediplomaticky řekl, že izraelská válečná akce proti
teroristům je vlastně obranná.
Diplomacie vzala slovo „obranná“ zpět, ale co média, ta také
musí? Co bychom říkali, kdyby na naše území ustavičně, ale
náhodně v prostoru i čase padaly rakety, kdyby umírali lidé,
kteří přece vůbec nejsou ve válce, ani nechtějí být. Na čí
straně tedy v této chvíli stojíme?
Evropská média i politika v kupeckých počtech sčítají mrtvé, a
protože ve střetnutí jich vidí víc na straně Palestinců,
přiklánějí se v určení viníka na izraelskou stranu. Jako kdyby
nešlo o každý zmařený život! A požadují okamžité příměří. Kdo
by ho nechtěl! Jenomže i média pomíjejí, že není možné
dosáhnout příměří, když jedna strana ho nechce a léta ho
porušuje. Nehledě k tomu, že znemožňuje jednání vlastní
palestinské vlády o míru a vzájemném uznání svrchovanosti obou
sousedících států. Není možné to nevidět, ani nemít podezření,
že často někde za tím se skrývá ne zcela vytěsněný starý
antisemitismus, anebo dokonce nepochopitelný zrod zjevného
antisemitismu nového. |
