|
|
Buen Camino, bratři poutníci!
Rozhlasová reportérka a spisovatelka Pavla Jazairiová se loni
vrátila na „cestu hvězdy“, o jejíž španělské části vydala v
Radioservisu úspěšnou knihu. Pro Týdeník Rozhlas připravila
cyklus čtyř reportáží ze svého putování po francouzských
stezkách vedoucích poutníky k hrobu svatého Jakuba v Santiagu
da Compostela. Dnešní reportáž tvoří závěr celého cyklu.
 „Kupředu,
sestro!“
Chceme dojít do městečka Nasbinals. Dvacet kilometrů není
problém, ale prší. Vítr a déšť na cestě náhorní plošinou, přes
rašeliniště.
Moje představy o cestě Francii se zatím nenaplnily. Čekala
jsem stará města ozdobená románskou a gotickou architekturou,
těšila jsem se na civilizaci, a zatím jen hory, drsný venkov.
Došli jsme z hospody na rozcestí čtyř cest. Už čtvrt století
zde paní Marie pečuje o pocestné. Je vysoká, hubená, dobře
naladěná a sama vaří. Uvnitř má teplo, z mokrých šatů stoupá
pára a jídlo voní. Claire a Jean, s nimiž jsme se cestou
seznámili, obědvají, zatímco čtyři Mariini psi vrčí na
vetřelkyni Buggie, ale nic špatného se nestane. Přisedáme k
nim a je to naposledy, co je vidíme.
Už jsme se nepotkali – asi v Nasbinals skončili a vrátili se
domů.
Když z hospody vycházíme, už neprší, ale leje. Cesta se
změnila v potok, který nelze přeskočit. Boty plné vody,
chatrné pláštěnky k ničemu, všechno je promáčené. Kalhoty se
mi lepí na tělo a zuřím. Umiňuji si že vyzkoumám, jak se
vrátit do Puy, kde naše pouť začala. Pojedeme, budeme mít
pohodlí a cestou se třeba ještě někde zastavíme. Jiři mě
poslouchá a neříká nic. Pak ještě potkáme mladého adepta
mnišství, který s námi nedávno nocoval na faře. Hlasitě zdraví
a velkým hlasem volá: „Jen kupředu, sestro! Jsme v rukou
Božích!“ Posílám ho (v duchu) do všech pekel.
Asi šest kilometrů před Nasbinals je ubytovna. Mohli bychom si
tu dát alespoň čaj. Vstoupíme tedy – teče z nás voda. Bílé
prostřené stoly, křišťálové sklenky, starožitný nablýskaný
nábytek a obsluha v livreji. Podle zdviženého obočí majitelky
lze usoudit, že tady to na čaj nevypadá. Takže zpět batohy,
pláštěnky. Zůstala po nás kaluž.
Konečně Nasbinals. V jedné ubytovně mají obsazeno – dorazila
sem výprava mentálně retardovaných. Později jsme je potkali
ještě jednou a dokonce jsme s nimi večeřeli u jednoho dlouhého
stolu. Pochodují s dobrovolníky, etapy nejsou příliš dlouhé a
ještě za nimi jede doprovodný vůz. Z poutě byli obrovsky
nadšení!
V druhé, maličké zapařené ubytovně se suší další neznámí
poutníci a s nimi ten protivný mnich. Ale hned vedle nacházíme
levný hotýlek, v pokojíčku ustřední topení. Promokli jsme,
všechno je promáčené, i věci v batohu. Zaběhnu nakoupit jídlo
– sýry, paštiky, šunku, chléb, máslo, rajčata a ovšem víno.
Najíme se v posteli. Ráno je všechno suché a přestalo pršet. A
také jsem se v místním informačním středisku dozvěděla, jak
obtížné a drahé je najít dopravu do Le Puy. S přestupem nám
bude cesta dlouhá dvě stě kilometrů trvat dva dny. Nejlepší
bude domluvit se s dopravci zavazadel – taxík je jen o něco
málo dražší.
Kostel v Nasbinals pochází z 12. století, vedou k němu vysoké
žulové schody. Uvnitř jsou staré barevné vitráže a nápisy v
místním jazyce „oc“ – něco mezi starofrancouzštinou a latinou.
Čeká nás cesta do Aubracu. Ještě nevíme, jak bude dramatická.
Temný Aubrac
Náhorní plošina Aubrac – nejvyšší bod přes 1400 metrů, pět
obyvatel na kilometr čtvereční.
 Jdeme
vřesovišti a zase prší. Holá krajina, jen občas shluky mechem
porostlých dubů a buků. Pastviny jsou ohraničené ostnatým
drátem. Na mnoha místech leží sníh, tam, kde roztál, vypučely
malé bílé ocúny, rozkvetly žluté narcisy – záplavy narcisů.
Mokřiny, nesčetné potoky. Všude teče voda. Ztratili jsme
značku. Bloudíme mezi stromy, vyhýbáme se vodě. Cesta náhle
končí u hluboké louže. Kam dál? Naštěstí stopy ve sněhu vedou
do kopce. Padá mlha, ale stopy jsou zřetelné a nahoře na
dřevěnému sloupu svítí žlutá značka svatojakubské cesty. Co by
se stalo, kdybychom ji nenašli? Pusto, prázdno, nikde nikdo,
jen v dálce se rýsuje kamenná usedlost. Kdo ví zda jsou tam
lidé.
Na zdejší pastviny přicházejí krávy až 25. května. Jejich
cesta – někdy dlouhá až šedesát kilometrů – je událost pro
celý kraj. Stádo vedou nejlepší dojnice se staršími telaty,
ověnčené a ozdobené barevnými pentlemi. Ujdou tři a půl až pět
kilometrů za hodinu (jako my).
Krávy z Aubracu jsou neobyčejné krasavice. Rudohnědé s
obrovskými rohy, oči černě obkroužené, jako nalíčené. Mluví se
o nich s velkým uznáním. Jsou prý výborné matky, aubracká
kráva nechá tele pít i ve volné přírodě. Jsou skromné, dobře
snášejí nevlídné počasí i nedostatek stravy. A jsou
vyzkoušené. Na zdejších pastvinách se toto plemeno chvá od
nepaměti – o sýru vyrobeném z mléka aubrackých krav se zmiňuje
už Plinius starší.
Roku 1900 bylo na náhorních plošinách spočítáno na tři sta
kolib, roku 1950 se tu páslo 350 tisíc krav. Od té doby ubylo
dobytka, ubylo kolib. Práce v nich byla těžká – od května do
řijna žili dva tři muži o samotě, za úsvitu dojili krávy a pak
v místnostech napůl pohřbených do země vyráběli sýr. Dnes se
krávy ve větším počtu posílají na jatka – do Itálie (v průměru
800 eur za větší tele), sýr se už povětšinou ručně nevyrábí.
V dáli se ukázala věž, vysoká, strohá a šedá. Zvonilo se na ni
za mlhy, za bouře, aby ubohý poutník zmítaný na plošině větry
nabyl naděje a vydal se za zvukem zvonu. Mnoho jich nedošlo.
 Věž
patří k budově kláštera – je kamenný, strohý a šedý jako
všechny stavby v tomto kraji. A také velmi proslavený.
Roku 1120, při návratu z Compostely, unikl na výšinách Aubracu
hrabě (comte) Adalard loupežníkům. Považoval to za zázrak a
jako vděk se na místě záchrany rozhodl založit poutnický
útulek.
Na jižní stráni, ve výšce 1307 metrů, nechal postavit kostel,
klášter, hospic a vytýčit místo pro hřbitov.
Klášter vedli bratři z řádu svatého Augustina. Každý z nich
měl své místo, svou práci. Jeden pečoval o ubytovnu, druhý o
šatstvo, jiný byl kostelníkem, jiný učitelem zpěvu, další
pečovali o nemocné. Bratři si volili představeného, který měl
v této funkci zůstat celý život.
Níže postavení pak vykonávali podřadnější práce, ale všichni
skládali slib chudoby, poslušnosti a čistoty. Bratřím v jejich
díle pomáhaly milosrdné sestry, rytíři z okolí dbali na
bezpečnost poutníků.
Každý poutník zde byl vítán, každého uvítal představený osobně
a podal mu vodu, aby si umyl ruce. Bratři a sestry poté
poutníkovi omyli nohy, vyprali mu šaty, dali mu najíst, napít
a uložili ho do čistého lůžka. Pro nemocné vyhradili zvláštní
budovu, kde trpící dostal lepší jídlo, lůžko, k tomu osvětlení
a přítomost kněze. Nemocný mohl zůstat neomezeně dlouho i se
svým doprovodem. Mnoho poutníků zde také zemřelo a bylo
pohřbeno.
Aubrac je strašidelné, temné, vlhké místo. Na čaj jsme šli do
nové restaurace, celé ze skla, odkud je vidět daleko do kraje.
V létě prý všechno kvete.
Biskupský aligot
Jak cesta ztrácí výšku, květů přibývá – petrklíče, fialky i
divoké orchideje, až do Saint Chely.
Na jednom domě v ulice Tralfour je tento nápis: „Dělej ve svém
životě to, čeho v hodině smrti budeš litovat, že jsi
neudělal.“ Saint Chely, středověké opevněné městečko, má
všechny náležitosti historického sídla: velký gotický kostel,
most poutníků, funkční mlýn, hospic a mnoho hrázděných domů.
Ulice Tralfour byla až do poloviny minulého století obsazena
krámy – pekař, řezník, mlékař, švec. A na náměstí se
každoročně koná výroční trh s přehlídkou nejkrásnějších kusů
dobytka.
 V
Saint Chely je i nová čtvrť, kterou si po návratu z Paříže
vystavěli navrátilci. Byli to místní chudí, kteří na počátku
19. století odjeli do Paříže za praci. Vydělali peníze a do
rodného kraje přivezli tehdy moderní architekturu.
V Saint Chely jsme ochutnali místní specialitu: aligot. K
tomuto skromnému jídlu se váže pověst. Roku 590 se v městě
Aubrac setkali biskupové ze tří krajů (Auvergne, Rouergue a
Gévaudan), aby rozhodli o manželské při mezi králem Eulaliem a
jeho manželkou Tétradiou. Sešli se na křižovatce cest a každý
z nich si přivezl proviant: brambory, sýr, máslo a mléko, také
česnek a sůl. Po vzrušené diskuzi na čerstvém horském vzduchu
biskupům vytrávilo, zašli tedy do místní salaše a požádali
pastýře, ať jim připraví jídlo.
Pastýř neuměl vařit, a tak jednoduše smíchal to, co měl po
ruce. Rozvařil brambory a do nich rozkrájel sýr i česnek,
vložil máslo, nalil mléko. Biskupové si na jídle tak
pochutnali, že každý z nich chtěl poslední sousto odnést s
sebou. Bezpochyby proto, aby inspirovali své kuchaře. Zabořili
tedy lžíci do hrnce, ale vychladlá kaše držela tak urputně, že
nebylo možné ji nabrat. Z toho biskupové pochopili, že jídlo
musí být snězeno na místě a za tepla.
Zbývalo pokrm pojmenovat. S ohledem na česnek (ail) dostal
jméno ailligot, odtud „aligot“ – bramborová kaše, velmi
lahodná, neboť použitý sýr je z mléka těch krásných aubrackých
krav.
Na této kulinární notě mohu své reportáže z svatojakubského
putování po Francii uzavřít. Cesta, jak si čtenář domyslí,
pokračuje. Jak? Nejlépe, aby si to na vlastní nohy každý
zjistil sám.
Poutníci na svatojakubské cestě mají nejen své turistické
značky a ubytovny, ale také vlastní pozdrav.
Tak tedy Buen Camino!
Pavla Jazairiová, spisovatelka a publicistka
Snímky Jiří Hůla |
