|
|
 O
vážně míněném pokusu
Vlastně je to paradox: vážně míněné dramatické pokusy o
se-riózní reflexi reality, které navíc neskrývají umělecké
ambice tvůrců, se stávají terčem kritické reflexe daleko
častěji, než běžný spotřební šunt. Podobná praxe však má svou
logiku. Právě v jejich případě bývá profesní nedostatečnost
nápadnější a svým způsobem i smutnější. Čerstvým příkladem
propasti mezi tvůrčí ctižádostí a výsledkem se stal „milostný
příběh z komunity ‚novodobých otroků‘, ukrajinských dělníků“
scenáristy Martina Ryšavého a režiséra Jaroslava Brabce. Pod
názvem Aljona ho v premiéře uvedla Česká televize druhou
únorovou neděli večer.
Na rozdíl od řady televizních a filmových dramat, u nichž je
proklamovaná vazba na současnost pouhou volně zaměnitelnou
kulisou, jsou osudy mnohých gastarbeitrů z Východu autentickým
současným dramatem. Doma bída, nezaměstnanost, dluhy, ztráta
perspektivy, touha vydělat peníze a zajistit dětem lepší
budoucnost; v Čechách nedůstojné životní podmínky na hraně
ilegality a zločinu, bezskrupulózní odírání ze strany šéfů a
různých mafií, práce hluboko pod úrovní vlastního vzdělání a
kvalifikace, alkoholismus. To vše všichni dobře známe z tisku
i mnoha televizních reportáží.
Patrně ještě lépe a zevrubněji zná konkrétní nevolnické
praktiky a osudy i Martin Ryšavý. Jako východisko věrohodného
uměleckého svědectví je podobná obeznámenost s fakty
k nezaplacení. Horší je, stane-li se z východiska obsah, a
místo tvůrčí selekce převládne v autorovi pocit, že vše, co
ví, musí zdokumentovat a názorně předvést divákovi. Přesně to
se „přihodilo“ Martinu Ryšavému při psaní scénáře Aljony.
Místo strhujícího dramatu zhotovil jakýsi názorný přehled
všech výše zmíněných problémů. Podobě popisného výčtu v duchu
hesla „co se všechno může stát“ dokonce odpovídá i fabulovaná
složka příběhu, v níž se vše děje výhradně z vůle autora – od
milostných peripetií přes opravu domu, fingovanou svatbu či
setkání s kolegou až po gangsterské a opilecké scény. A v
neposlední řadě i nezapomenutelné tragické finále, ve kterém
hrdina s prostřeleným břichem sám odřídí téměř osm set
kilometrů z Prahy do Užhorodu...
Poznávacím znamením pokusů o serióznost bývá pečlivá režie a
poctivé herecké výkony. Obojí lze v potřebné míře nalézt v
přístupu režiséra Jaroslava Brabce a většiny zúčastněných
herců. Zejména setkání s nezvykle autenticky prožitým
herectvím Andreje Bestčastneho, Valerie Beliasavy a dalších
hostů z Ukrajiny, bylo oživením přesahujícím rozměr jednoho
televizního filmu. S předlohou formálně připomínající hraný
dokument, ve kterém typizované postavy demonstrují teze, si
však neporadili ani oni, ani nadstandardně věrohodní Blanka
Bohdanová a Vladimír Dlouhý. Bohužel.
Jan Svačina, publicista |
