|
|
 Tlustý
muž, který se smál
Zajímavé je, že Brno a vůbec Morava našly v Ludvíku Součkovi
takové zalíbení. Nejen že kniha, z níž pochází esej, podle
něhož jsem nazval tuto recenzi, vyšla v Brně (autor František
Novotný), ale i autor Vzpomínek na Ludvíka Součka (s
podtitulem Komentované rozhovory s paní Dagmarou Součkovou a
dalšími pamětníky) Luboš Y. Koláček (1960) je s Brnem spjat:
rodiči, studiem i počátky zájmu o „tajemno.“ A nakladatelství
Akcent, které knihu vydalo, sídlí v Třebíči a nyní na trh
uvádí i některé Součkovy klíčové práce.
„Fantastové“ Součkova typu ve mně vždy budili sympatie, a to
nejen provokativní spekulací, ale hlavně tím, že vytvářeli
alternativu k nebezpečné tendenci činit z vědy svatyni
neměnných pravd. Ludvík Souček (1926-1978) jistě není
převratná vědecká figura, ale je to určitě muž, který
podstatně zasáhl do myslí a životů mnoha českých čtenářů (a
nejen jich) a dotvářel jejich pohled na svět ve smyslu
otevřenosti, tolerance a tajemství: minulost, přítomnost a
budoucnost byly naráz zajímavé, nevypočitatelné, překvapivé.
To dráždivé, co provokovalo mnohé „kožené“ vědce až
k nesnášenlivosti vůči takovým „fantastům“, se postupně
stávalo součástí postmoderní poetiky znejistění, ambivalence a
intertextovosti. Ludvík Souček je snad ještě více než prorokem
nových pohledů tvůrcem – jak jsem to kdesi nazval – „prózy
virtuální autenticity“, již tak brilantně uplatnil v příbězích
s detektivem-vozíčkářem Andělem, například v Případu
baskervillského psa (1972) a v trilogii Cesta slepých ptáků
(1964–1968). V tom se stal velkým – řekl bych ještě
působivějším, leč bohužel obecněji neznámým – předchůdcem
světově proslulých autorů dnešních bestsellerů, kteří však
měli to štěstí, že psali anglicky.
Koláček koncipuje knihu jako umně skloubený sled rozhovorů,
v jejichž čele stojí „povídání“ se Součkovou manželkou Dagmar.
Potom série pokračuje rozhovory se synem Davidem Součkem,
Ondřejem Neffem, Václavem Junkem, Pavlem Weiglem, Marcelem
Pokem, Pavlem Toufarem (který byl Součkovi nakonec snad lidsky
nejblíž) a dalšími materiály.
Autor pracuje s různými hledisky aktérů knihy, vstupuje do
hovorů a komentuje: v tom je nepochybně demiurgem svazku,
který modeluje – se stopami nostalgie a s jasnou pozitivní
zaujatostí, ale přece jen se snahou o objektivitu. Za clonou
údajných Součkových „bílých míst“, jako je pobyt v Koreji,
jeho „mimozemšťanství“ včetně tajemství ztraceného Tušení
světla, se tak dostáváme k lidským vztahům zvěčnělého
spisovatele, vojenského zubního lékaře, milovníka červeného
vína, jenž vzbuzoval nejen obdiv a lásku, ale také zášť.
Knize by slušela pečlivější redakce (mám na mysli vrstvení
textů i faktografických chyb a překlepů, možná i příliš
autorské sebestřednosti). Současně je mi líto, že autor
neuvedl souvislost Součkova díla a mongolské tematiky s
tvorbou sovětského důlního inženýra, paleontologa a klasika
science fiction Ivana Jefremova (1907–1972), jíž se vlastně
začíná (v povídkách ze čtyřicátých let minulého století
Setkání nad Tuscarorou) „kosmická archeologie“. Na ni pak
navázal Erich von Däniken a koneckonců sám Ludvík Souček.
Ivo Pospíšil, literární vědec |
