|
|
 Petr
Pavlovský, kritik
Nepromluvíš křivého svědectví
Nepromluvíš křivého svědectví, praví se v Desateru Knihy knih,
společné židům, křesťanům i mohamedánům. Ale co s tímto
přikázáním tváří v tvář umělecké literatuře na straně jedné a
četným společenským mystifikacím na straně druhé? Nejspíš
pečlivě rozlišovat, kdy je informace prezentována jako
svědectví a kdy jako fabulace či mystifikace.
Je příznačné, že přiznaná mystifikace je zpravidla spojena
s humorem. Ať už jde o Haškovu Stranu mírného pokroku v mezích
zákona, o Járu Cimrmana nebo o Entropu. Konečně i Jeník
v Prodané nevěstě nechává svůj klam vyústit ve všeobecný smích
a veselí. Ne tak jeho tvůrce! Ten se, jakkoli policejní agent,
vydával za spolehlivého vlastence smrtelně vážně. Vážně, tedy
jako podvod neurčený k odhalení, byl míněn podvrh českých
Rukopisů, podvrh Protokoly sionských mudrců, krvavě vážné byly
všechny komunisty vyfabrikované soudní procesy, prezentace
katyňského masakru jako díla nacistů, akce StB Kámen, kdy se
vysloveně divadelními prostředky uváděli v omyl ubozí
exulanti. A máme tu i neméně krvavý opak, totiž křivé nařčení
z manipulace s fakty. Říká se tomu osvětimská nebo jáchymovská
lež a ve slušných státech je to trestné – jakožto křivé
svědectví!
Ve Schůzkách s literaturou jsme na Vltavě vyslechli pořad
Svědectví Rigoberty Menchú, „kontroverzní vyprávění o
guatemalských indiánech“. Pásmo připravila a úryvky přeložila
Klára Schirová, účinkovali Vladimír Brabec, Jitka Smutná a
Miroslava Pleštilová, režie Dimitrij Dudík. Pořad o falšování
historie vycházel z knihy Jmenuji se Rigoberta Menchú, a takto
se mi zrodilo politické uvědomění (1983). Je to zdánlivě
autentické líčení genocidy páchané na původním obyvatelstvu
vojenským režimem během občanské války, o starých zvycích a
každodenním životě quichejských Mayů. Kniha je údajně přepisem
vyprávění, které s Menchú o rok dříve natočila venezuelská
antropoložka Elizabeth Burgosová-Debrayová. Pozadím příběhu je
sice – dle tvrzení autorky – kolektivní zkušenost
guatemalských Mayů, ale autentickou přesvědčivost mu dodává
konkrétní, detailně líčený životní příběh Rigoberty Menchú a
její rodiny. Angažovala se v boji proti útlaku domorodého
obyvatelstva, byla proto pronásledována guatemalským režimem a
v roce 1981 musela odejít do exilu. Získala Nobelovu cenu míru
za rok 1992.
Seriózní a uznávaný americký historik David Stoll napsal
knihu, založenou na terénním i archivním výzkumu, ve které
klíčová tvrzení nobelovského díla vyvrátil a usvědčil jako
fikci. Demystifikoval například údajnou negramotnost Menchú,
stejně jako její tvrzemí, že vykonávala otrockou práci na
plantážích nebo že viděla smrt svého staršího bratra
zastřeleného vojáky. Stoll dokázal, že vydání Rigobertina
vyprávění byla rafinovaná strategie guatemalské guerillové
armády, která „náhodné“ setkání Menchú a Burgosové
zinscenovala. Radikální levice touto cestou úspěšně získávala
sympatie mezinárodní veřejnosti pro svůj boj. Pokud to někomu
připomíná aktuální zprávy z dnešní Gazy, není to podobnost
náhodná.
Menchú po počátečním zapírání připustila, že v knize
fabulovala. Poukázala na rozpor mezi myšlením společnosti
opírající se o ústní tradici a společnosti ukotvené písmem;
z našeho hlediska jde o nerozlišování mezi fiction a
nonfiction. Ovšem sama Menchú byla oceněna za knihu, takže
orálních kritérií se dovolává neprávem. Dílo proto – v rozporu
se závěrem rozhlasového pořadu – nemůžeme chápat jako
legitimní pokus o překlenutí rozporu mezi kulturou
„indiánského“ a evropského myšlení. |
