|
|
 Co si
počít, když nás pálí dobré bydlo
 Spolupráce
Petra Jarchovského a Jana Hřebejka, scenáristy a režiséra,
připomíná dobře namazané soustrojí chrlící jeden film za
druhým. Jsou to díla vesměs divácky úspěšná, vyprávěná
fortelně, se smyslem pro výstižný postřeh i paradoxní pointu,
ohmatávají nedávná údobí i současnost. Avšak stále opakují
tentýž hladivý, hořce úsměvný pohled. Platí to rovněž pro
Medvídka. A divák se musí rozhodnout, zda taková sázka na
jistotu je počínání dobré nebo špatné. Film uvede v televizní
premiéře v sobotu 7. března televize Nova.
Medvídek rozehrává vzájemně se proplétající příhody několika
manželských dvojic, vesměs všední a záměrně zbanalizované,
obtáčené jednak kolem pevnosti vztahu, jednak kolem
seberealizace – zvláště u žen. Dějově se odvíjí od mužských
figur, které vytvářejí jakýsi jednotící tmel. Jsou to někdejší
spolužáci (Ivan Trojan, Jiří Macháček, Roman Luknár), kteří s
různou profesní úspěšností i rozdílně utvářeným rodinným
zázemím dospěli za práh středního věku. Jeden se uchytil v
diplomatických službách, druhý pracuje jako vyhledávaný
gynekolog, další provozuje galerii.
Jarchovský a Hřebejk se dotýkají dneška: prohmatávají
nespokojenost lidí hmotně sice zabezpečených, ale přesto
frustrovaných a vzájemně se odcizujících, pokradmu a bezcílně
hledajících něco jiného. Snad si naplnili svou vizi
sebeuplatnění, avšak v partnerském soužití procházejí
nejrůznějšími karamboly. Reagují na to různě – od mlčenlivé
smířlivosti přes zlehčování manželčina či partnerčina
rozhodnutí až k nevěrám. Zatímco muži se ohebně smiřují se
vzniklou situací, tápajícím ženám (Tatiana Vilhelmová, Aňa
Geislerová, Klára Issová) se životní dráha narovná, až když
úspěšně zprovozní zanedbanou cukrárnu – i s nabídkou úžasné
pochoutky zvané Medvídek.
Autoři se pokoušejí dospět k jakémusi zrcadlově provázanému
mužsko-ženskému pohledu, zjišťují, jak jsou tytéž podněty
různě vnímány: třeba jak je nakládáno s důvěrným tajemstvím,
jak rozdílně je vnímána seberealizace. Dokáží si pohrát s
drobnostmi, dovedou rozkreslit zdánlivě nedůležitou figuru:
například chorobná bázlivost u jedné z hlavních hrdinek,
zabraňující jí odpoutat se na veřejnosti od osob důvěrně jí
známých, se osamostatňuje do svébytné pobočné linie. To
všechno Medvídka obohacuje, vyvazuje z tenat klišé, do nichž
jindy upadá. Lze k němu vznášet všeliké výhrady, avšak od
jalovosti jiných zdejších produktů (nejnověji Líbáš jako bůh)
se nebetyčně liší.
Jan Jaroš, filmový kritik |
