|
|
 Petr
Koudelka, spisovatel a publicista
Jistě, pane premiére!
Každý ví, že náš předseda vlády si pozval deset
nejodvážnějších ekonomů, aby mu pomohli vyřešit finanční,
ekonomickou, průmyslovou a morální krizi, která by jinak
zničila celou Českou republiku. Ještě dřív, než stačil
vstoupit v platnost zákon o zákazu odposlechů, novináři tajně
nahráli jeden z rozhovorů mezi premiérem a jedním z jeho
klíčových poradců.
„Poslyšte, Tomáši,“ (dáváme poradci pochopitelně smyšlené
jméno) řekl premiér, „čím začnete?“
„Začneme tím, že veřejně oznámíme, že je krize.“
„Ale proč? Vždyť nám to vycházelo, aniž bychom cokoliv
přiznali. Myslím, že by bylo lepší to dál tajit. Mně se zatím
daří docela dobře. A moje žena si taky nestěžuje, ta by mi to
určitě řekla. Je to opravdu nutné?“
„Je to nutné. Jinak bychom nemohli vyhlásit balíček
záchranných opatření.“
„A která to budou? Podle Keynese, nebo podle von Hayeka?“
„Dáme peníze všem, kdo vydělávají měsíčně aspoň sto tisíc.
Dorovnáme jim příjmy tak, aby měli nárůst zisků padesát
procent.“
„Není to moc?“
„Rozhodně je to míň, než dává Obama. Ten stanovil hranici pět
set tisíc, ovšem v dolarech.“
„Tím se ale všichni ostatní propadnou do červených čísel a
zbankrotují.“
„S tím počítáme.“
„A kolik jich bude?“
„Asi devadesát procent populace.“
„Co když si začnou stěžovat a budou nás bombardovat maily a
telefonáty?“
„V té době už nebudou mít žádné počítače, ze kterých by mohli
mailovat. Naši exekutoři jim je zabaví.“
„A telefonáty?“
„Nebudou mít ani na telefon.“
„Co když se ti chudí začnou bouřit a přijedou do Prahy
demonstrovat před Úřad vlády?“
„Nebudou mít za co si koupit jízdenku na vlak.“
„Poslyšte, Tomáši, nejsou to příliš tvrdá opatření? Vždyť ti
lidé budou bez prostředků a nebudou mít co jíst.“
„To je teprve začátek našich záchranných kroků.“
„Co bude dál?“
„Je vidět, že jste nestudoval správnou ekonomii. Kdysi byla
například běžná dětská práce. Znáte Marxův Kapitál?“
„A měl bych?“
„Přečtěte si třetí oddíl, osmou kapitolu. Dvanáctiletý chlapec
pracoval ve slévárně železa od šesti ráno do dvanácti v noci.“
„To chcete zavádět?“
„Bohužel to nejde, protože už nemáme skoro žádné slévárny.“
„Tak kde? V cukrovarech?“
„Ne cukrovary jsme taky prodali.“
„Poslyšte, Tomáši, myslel jsem si, že teď by byl naopak čas na
to, abychom vyhlásili solidaritu bohatých s chudými.
Pamatujete si, jak jsme říkali, že až zbohatnou podnikatelé a
bankéři, že pak zbohatnou všichni? Že je potáhneme za sebou
nahoru?“
„Jistě, pane premiére! Myslím, že to už se stalo. Naši chudí
jsou nejbohatší chudí na světě. Nebo aspoň v Evropě. Nebo
aspoň ve střední Evropě. Už to máme prostě za sebou. Boháči se
už napomáhali dost. Teď musí naopak pomáhat chudí bohatým.“
„A co neviditelná ruka trhu?“
„Na tu zapomeňte. Teď jde o prachy. Musíme dostat zpátky svoje
peníze.“
„Jak to chcete udělat?“
„Přesvědčíme veřejnost, že naši bankéři, podnikatelé,
fotbalisté a zpěváci jsou elita národa a každý na ně musí
trochu přispět.“
„Kolik?“
„Každý kolik může. Zorganizujeme charitativní akce na pomoc
boháčům a národní sbírku, jako byla kdysi po požáru Národního
divadla.“
„Myslíte, že lidé dají?“
„Dají poslední peníz, kdyby na chleba neměli. Jde přece o
důstojnost naší země, o její význam a postavení v moderním
světě.“
„A mají na to?“
„Zjistili jsme, že mají ještě hodně naspořeno. Spousta peněz
je v různých matracích a po slamnících v celé zemi.“
„Víte to jistě?“
„Ovšem, jdeme na to analyticky. Objednali jsme si několik
nezávislých průzkumů veřejného mínění.“
„Jsou opravdu nezávislé?“
„Jistě. Dobře jsme jim za to zaplatili. Nezávislejší už ani
být nemohou. Nikdo jim nemůže dát víc než my z vládních
fondů.“
„A co byste, Tomáši, poradil mně osobně? Mám hodně nakupovat,
nebo raději spořit?“
„Nevím, pane premiére.“
„No tak se neostýchejte a řekněte na rovinu, co mám dělat.“
„A zůstane to jen mezi námi?“
„Jistě, Tomáši!“
„Dělejte to jako já.“
„Dobře, ale co vy osobně děláte proti drtivým dopadům krize?“
„Já vám to tedy prozradím. Sázím na koníčky.“
„Myslíte dostihové sázky?“
„Ano.“
„A vychází to?“
„Někdy ano, někdy ne.“
„A to je opravdu jediná jistota, která nám zbývá?“
„Ano, jediná. A věřte, že to máme ověřené u keynesiánů i u
hayekovců.“
„Dobrá, já vás tedy poslechnu, ale musíme se dohodnout, že to
nikomu neprozradíte.“
„Samozřejmě, to bych byl sám proti sobě. Kdyby se to dozvědělo
hodně lidí, například všichni ministři, nesmírně by se tím
snížila možnost výhry.“
„Nedozví se to ani poslanci?“
„To vám přísahám.“
„V pořádku. A teď mi řekněte tipy do Chuchle na tuto neděli.“
„Jistě, pane premiére!“ |
