|
|
Tanec ve výtvarném umění
Tematicky neobvyklou výstavu uspořádala v současné době Sbírka
starého umění Národní galerie v prostorách Valdštejnské
jízdárny pod názvem Tance a slavnosti 16.–18. století.
Výtvarné reflexe tance v období novověku jsou totiž takto
velkoryse nazřeny vůbec poprvé a jeho zasazení do
ikonografického kontextu je dosud málo probádanou kapitolou
dějin umění. A přitom zvolená období od renesance až po baroko
a rokoko patří mezi nejatraktivnější nejen z hlediska vývoje
motivu tance v umění, ale i tance samého.
Autorka a zároveň kurátorka výstavy Andrea Rousová nejenže
vycházela z velice obšírné literatury, ale oslovila i
odborníky z jiných oborů, především muzikology a historiky
tance, ale i teatrology a etnografy. Jakkoli vymezení
výstavního projektu může budit pocit jisté vnějškovosti
záměru, zastoupená díla dokládají, že se taneční umění stalo i
jejich vnitřním námětem: umělci skrze ně dokázali ztvárnit
čas, rytmus, ba i tón, tedy prvky v prvém plánu výtvarného
díla zdánlivě nezachytitelné. V rámci kulturně
antropologických studií se badatelským tématem staly i
jednotlivě zachycená gesta a výrazy, stejně jako ikonografie
tance.
 Cílem
výstavní koncepce je upozornit diváka i na dobové vnímání
tance, který hrál v tehdejší společnosti podstatně větší roli
než dnes (a to navzdory jeho současnému umělému mediálnímu
oživení v podobě Stardance). Tanec byl totiž nedílnou součástí
tehdejší kultury, jakož i důležitým komunikačním projevem
společnosti, zastoupeným ve všech sociálních vrstvách (a to
navzdory hlasům dobových mravokárců, jež pobuřovala blízkost
těl tanečníků, ostatně jediný tehdy akceptovatelný veřejný
tělesný kontakt obou pohlaví). V různých sociálních
prostředích nabyl tanec specifických podob, a stal se tak i
jedním z ukazatelů postavení jedince v rámci společenské
hierarchie. Tanec šlechtických vrstev byl ikonograficky
spojován se symbolikou neřestné Venuše, zatímco tanec
v lidovém prostředí byl chápán v jiném kontextu: jako alegorie
bláznovství. Průběžným ikonografickým tématem se rovněž stala
hlubinná symbolika „tanců smrti“. V renesanci pohyb tanečníků
dokonce alegorizoval pohyb planet, v baroku se zase stal
konotační připomínkou tanců pastorálních. Zatímco dvorské
tance souvisely především s maškarními plesy a tanečními
vystoupeními při divadelních představeních, tance lidové
zůstaly spjaty s venkovskými posvíceními a svatebními
hostinami.
Výstava zahrnuje ohromnou šíři rozmanitého výtvarného
materiálu, jenž zachycuje tanec v jeho různých typech a
formách. Vedle obrazů a soch je zde zastoupena i grafika, sklo
a porcelán, ale i předměty z oboru uměleckého řemesla:
především vějíře a hudební nástroje včetně příznačných pošetek
– „kapesních“ housliček tanečních mistrů.
Zatímco těžiště výstavy, expozici ve Valdštejnském paláci, lze
navštívit do 3. května, menší doprovodná výstava s názvem Smím
prosit? v grafickém kabinetu stálé expozice Národní galerie ve
Schwarzenberském paláci potrvá jen do 16. dubna.
Jaroslav Vanča, scenárista a výtvarný kritik |
