|
|
 Ivan
Němec, publicista
Co s dobrem ve světě krutosti
Autorce Magdaleně Frydrychové chybí ještě pár let do třicítky,
ale svých několik dramat mohla již nejen vidět na jevišti, ale
také slyšet v rozhlase. Před dvěma lety získala za svoji
prvotinu (ještě jako studentka dramaturgie) Cenu Evalda
Schorma; v té době již také debutovala jako autorka
rozhlasových her. Její divadelní drama Na věky s podtitulem
„Apokalyptická balada ve třech dějstvích“, které přepracovala
do rozhlasové podoby, mělo svou premiéru v režii Aleše Vrzáka
před necelým rokem. Reprízu, která byla právem zařazena do
cyklu To nejlepší z Prix Bohemia, jsme slyšeli v Klubu
rozhlasové hry na stanici Vltava na začátku února.
Drama Magdaleny Frydrychové otevírá pochmurný obraz jakéhosi
tajemného zapadákova s podivným názvem Na věky, jímž se před
nedávnem přehnala ničivá bouře, která vesničany připravila o
úrodu a výdělek. Vesnice, která „nemá nic, co by dala“, žije
ve stejné izolaci jako její postavy: Hostinský touží po koni,
Kovář po práci, Voják po válce, Starosta po moci nad jejich
myšlením. Neumějí si pomoci a nechtějí si pomoci, protože
jediné, co je spojuje, je strach z neznámého, vzájemná
podezíravost a trvalé opilství. Do této prapodivné
společnosti, která s obavami sleduje, jak se kolem
zdevastované osady stahují vlci, vstoupí neznámá Žena a
nabídne pomoc. Překoná nedůvěru, vyvede svou pílí vesnici
z nouze a hledajíce lásku, naruší vztah mladé dvojice. Za
všechno, co pro každého z vesnice udělala, zaplatí krutou
cenu. Její obětavost se pod nátlakem postupně promění v
ponížené poddanství, v němž je vydíráním a výhružkami
přinucena nakonec i k tomu, aby násilníkům umožnila ukojit
jejich mužský chtíč. Po prozrazení je všemi uspokojenými
odsouzena a prohlášena za couru. Odchází a všichni obdařovaní
se diví, proč „nemá v obličeji špínu“. Opilecká hospodská
společnost po jejím odchodu s uspokojením konstatuje, že
vesnice je z nejhoršího venku a vlci ji přestali ohrožovat.
Nerad bych zjednodušeným nástinem fabule vyvolal dojem, že hra
Magdaleny Frydrychové je realisticky načrtnutým lineárním
příběhem. Její poetika nabízí vedle naznačeného střetu dobra a
zla i další interpretace, jež mají svou nadčasovost a jsou
vetknuty do symbolických obrazů i autorčina metaforického
vidění, na jehož rozkrývání zde, žel, není prostor.
Režisér Aleš Vrzák si dobře poradil s nelehkou kompozicí hry,
která se skládá z řady kratších scén, v nichž se častým
střihem mění prostor i výstupy postav. Brzy překonáme i ne
zcela přesnou orientaci ve střídajících se situacích a
postavách, pociťovanou v počátcích dramatu, k níž by možná
nemuselo dojít, kdyby převod divadelní hry do rozhlasové
podoby byl ještě důslednější. Režisér však již od samé
expozice dokázal v jednotlivých scénách vybudovat atmosféru
tajemného napětí a očekávání, čímž nejen přispěl k udržení
tempa hry, ale poutal tak i posluchačovu zvědavost na další
vývoj. Mezi řadou zkušených herců vynikla citlivým a
mnohobarevným odstíněním jednotlivých poloh své postavy nejen
Tereza Bebarová v roli Ženy, ale i Miroslav Etzler (Starosta),
Ivan Řezáč (Hostinský), Radek Holub (Kovář), Matěj Hádek
(Petr) a další.
Krutá hra poutá více svým zobrazením mezilidských vztahů a
hodnot lidských citů než silným příběhem. Zaujme rovněž
nevšední poetikou, v níž se mnohé věci vyjadřují v obrazech a
podtextu. Jakápak budou příští dramata Magdaleny Frydrychové? |
