|
|
 Ženy,
skály a návrat do bezčasí
Konce léta bývají smutné. Končí prázdniny, letní lásky,
přichází čas loučení a podzimu. Do tohoto lehce baladického
času je zasazen nový příběh úspěšné prozaičky Ireny Douskové O
bílých slonech, který stejně jako předchozí prózu Oněgin byl
Rusák, známou též z divadelního zpracování, vydalo
nakladatelství Druhé město. Svým rozsahem má však blíže spíše
k povídkovému cyklu Čím se liší tato noc (2004). Drobná próza
v komorním obsazení se odehrává v nedávné minulosti a přivádí
nás do prázdninové vesnice poblíž Berouna uprostřed bezčasí
Husákovy normalizace.
Název knihy odkazuje k lidové pověsti o slonech, kteří
zkameněli do podoby bílých skal. Kompozičně je příběh utvářen
v kapitolách, které nesou názvy části dětského rozpočítávadla:
Štěstí, Neštěstí, Láska, Manželství, Panenka, Kolébka,
Hraběnka, Smrt. Podobně jako v autorčině předchozí tvorbě i
nyní se jedná hlavně o příběhy žen. Letní příběh dívky se
prolíná s tragickým příběhem o židovské manželce místního
opilce a podivína, vystupujícím z minulosti.
Próza, kterou vhodně doplňují ilustrace Lucie Lomové
(mimochodem jedné z nadějí českého comicsu), nepřináší v
zásadě nic překvapujícího, co by již v autorčině díle nebylo k
nalezení. Opět období normalizace, jejího dusna a díky své
všudypřítomnosti nevnímané nenormálnosti, která se stala denní
šedivou skutečností a zkušeností aktérů. Čtenáři se nabízí
otázka, zda se v těchto opakovaných návratech neskrývá i jistá
dávka nostalgie. Možná jsou tyto návraty stále potřeba. To
nechť si zodpoví každý čtenář sám. Podobně jako v minulosti,
ani nyní nás autorka nezklame. Byť se jedná o krátkou prózu,
která pravděpodobně nebude patřit k tomu nejvýznamnějšímu z
jejího pera, Dousková opět potvrzuje svou vypravěčskou
suverenitu a své zařazení ke špičce současných českých autorů.
Pavel Kotrla, literární kritik |
